Obrátila se ke svému synovi a hlas jí přeskočil do patetického tónu:
— Sama jsem tě vychovala, celý život jsem ti obětovala! A ty si do domu přivedeš cizí ženskou, která ti za zády tají nemovitost! To ti nedochází, že tě nemiluje? Kdyby tě měla opravdu ráda, nic by před tebou neschovávala!
Už jsem to nedokázala poslouchat. Zvedla jsem se z postele, bez jediného slova jsem kolem Ivany Smutnýové prošla do koupelny, zabouchla za sebou dveře a pustila kohoutek naplno, jen aby ke mně nedoléhaly další výkřiky. V zrcadle jsem spatřila vlastní odraz – bledou tvář, propadlé oči a tmavé kruhy pod nimi. Tři roky v tomhle domě se na mně podepsaly víc, než jsem si chtěla připustit.
Když jsem se po chvíli vrátila zpátky, tchyně už v ložnici nebyla. Kryštof seděl na posteli, shrbený nad mobilem, a ani se na mě nepodíval.
— Lenko, proč ji pořád provokuješ? — pronesl tiše. — Mohlas jí přece říct o té chatě.
— Provokuju? — vyhrkla jsem nevěřícně. — Tvoje matka nám vtrhne do ložnice, přehrabuje se v našich věcech, uráží mě… a já jsem ta špatná?
— Ona to myslí dobře, bojí se o mě. A upřímně, klidně jsme mohli tu chatu napsat na nás oba. V čem je problém?
Dívala jsem se na něj a docházelo mi, že přede mnou nesedí dospělý muž, ale třicetiletý kluk, který se nikdy neodstřihl od matčina vlivu. Tolik let jsem si namlouvala, že dozraje, že se mě jednou zastane a postaví naši rodinu na první místo. Marně.
V kuchyni už Ivana Smutnýová hlučně manipulovala s hrnci a pánvemi, každým bouchnutím dávala najevo uraženou důstojnost. Jakmile mě spatřila, pohrdavě si odfrkla.
— Snídaně je hotová. Jez, dokud je teplá. I když takové snaše bych snad ani sklenici vody nenalila.
Beze slova jsem si sedla ke stolu. Kaše byla přesolená schválně – její oblíbený způsob, jak mě potrestat. Polykala jsem sousta bez chuti a v hlavě se mi promítalo, jak moc se můj život za ty tři roky změnil.
Když jsme se s Kryštofem vzali, působila jeho matka skoro mile. Tvrdila, že si vždy přála dceru, chovala se vstřícně. Zlom přišel ve chvíli, kdy jsme se k ní nastěhovali. Náš podnájem byl daleko od mé nové práce a její dům stál v ideální lokalitě. „Jen na chvíli, než si pořídíte něco vlastního,“ opakovala. Jenže to „na chvíli“ se protáhlo na tři nekonečné roky.
Postupně začala kontrolovat úplně všechno. Prohlížela účtenky z nákupů, šmejdila mi v telefonu, když jsem byla ve sprše, a dělala scény, pokud jsem se opozdila z práce byť o pár minut. Kryštof to viděl, ale raději mlčel. „Vydrž, myslí to dobře, dělá to pro nás,“ omlouval ji pokaždé.
Nejvíc mě ale deptala kvůli tomu, že nemáme děti. Při každé příležitosti mi připomínala, že jsem „jalová“, že správná ženská by už dávno porodila. Tahala mě po léčitelkách, nutila mě pít odporné bylinné lektvary, po kterých mi bylo zle. Když jsem odmítla, obvinila mě, že dítě nechci schválně, abych se nemusela na rodinu vázat.
— Pojedu se podívat na chatu, — řekla jsem najednou a odstrčila talíř stranou. — Chci zjistit, v jakém je stavu.
— Nikam nepojedeš! — vyletěla Ivana Smutnýová. — Nejdřív vyřešíme papíry!
— To je můj majetek. Mám právo s ním nakládat, jak uznám za vhodné.
— Právo! — bouchla dlaní do stolu. — A povinnosti snad žádné nemáš? Tři roky se tu necháváš živit!
— Pracuju a dávám peníze do společného rozpočtu, — připomněla jsem klidně.
— Ty tvoje drobné? Jen za energie platím víc!
Byla to lež. Odevzdávala jsem polovinu výplaty, kupovala jídlo, hradila internet i telefon. Jenže hádat se nemělo smysl — v jejích očích jsem vždy byla jen přítěž.
Do kuchyně vešel Kryštof, už oblečený k odchodu.
— Mami, neměli bychom už toho nechat? Lenka má pravdu, je to její dědictví.
Ivana Smutnýová se k němu otočila s výrazem, jako by právě on byl tím, kdo ji nejhlouběji zradil, a v jejích očích se zablesklo cosi, co slibovalo další bouři.