Ivana Smutnýová se k němu otočila s výrazem, jako by právě on byl tím, kdo jí zasadil nejtvrdší ránu.
— Tak ty ses postavil na její stranu? — zasyčela. — Už sis snad zapomněl, kdo tě vychoval? Kdo u tebe proseděl celé noci, když jsi měl horečky?
— Mami, to s chalupou přece vůbec nesouvisí… — pokusil se Kryštof mluvit klidně.
— Souvisí to se vším! — zvýšila hlas natolik, že se kuchyně rozdrnčela. — Jestli tě opravdu miluje, má se s tebou rozdělit o všechno! A když něco tají, znamená to jediné — chystá se tě opustit! Copak to nevidíš?
Odsunula jsem židli a postavila se.
— Odjedu na chalupu. Potřebuju být sama a srovnat si myšlenky.
— Lenko, počkej… — Kryštof mě chtěl chytit za ruku, ale vyvlékla jsem se.
— Ať jede! — vykřikla Ivana Smutnýová. — A klidně ať tam zůstane! Nebudeme si doma hýčkat hada na prsou!
Za patnáct minut bylo hotovo. Do tašky jsem naházela doklady, pár věcí na sebe a notebook, abych mohla pracovat. Kryštof stál ve dveřích ložnice a mlčky mě sledoval.
— To chceš opravdu odjet kvůli takové hlouposti? — zeptal se tiše.
— Hloupé ti připadá, že po mně tvoje matka chce, abych na tebe přepsala dům po babičce? — otočila jsem se k němu.
— Vždyť by se o tom dalo mluvit… Nemusíme hned všechno hrotit.
— Kryštofe, tři roky pořád jen „mluvíme“. Já ustupuju a ona pokaždé přijde s novým požadavkem. Potřebuju klid. A čas.
Podívala jsem se mu do očí. Bylo mu dvaatřicet, ale pořád v nich bydlel ten stejný vystrašený kluk, který se bojí mámu zklamat.
— Zůstaň s ní. Vám dvěma to fungovalo i beze mě. A zvládnete to i dál.
Cesta autobusem trvala skoro čtyři hodiny. Dívala jsem se z okna na pole, lesy a silnice, které mě odnášely dál od města. S každým kilometrem se mi dýchalo volněji, jako by mi někdo sundával z ramen neviditelný batoh plný kamení.
Chalupa mě přivítala tichem a vůní starého dřeva. Babička zemřela před čtyřmi lety a od té doby tu nikdo trvale nebydlel, ale dům nezchátral. Sousedé ho hlídali, jak slíbili.
Otevřela jsem okna, pustila dovnitř čerstvý vzduch, z sklepa vyndala zavařeniny, které tu nechala sousedka, a zatopila v kamnech. Do večera se dům probudil — naplnil se teplem a klidem. Seděla jsem na verandě s hrnkem čaje, poslouchala večerní ptáky a poprvé po dlouhé době jsem měla pocit, že jsem skutečně doma.
Telefon nepřestával vibrovat. Kryštof volal skoro každou hodinu. Nezvedala jsem to. Potřebovala jsem ticho, abych pochopila, co vlastně chci. Zda má smysl dál snášet ponižování kvůli vratké naději, že se můj muž jednou odhodlá dospět.
Třetí den přijel. Uslyšela jsem auto a vyšla na zápraží. Vypadal unaveně a ztraceně.
— Lenko, tak už dost. Pojď, jedeme domů.
— Já nikam neutíkám. Já přemýšlím.
— O čem?
— O tom, že my dva nejsme rodina. Jsi tu ty, tvoje máma a já — jako levná pomocnice.
— Přeháníš. Máma to s námi myslí dobře.
— S tebou. Ne s námi. Pro ni budu vždycky cizí žena, která se nehodí k jejímu dokonalému synovi.
Sedl si na schody a zabořil hlavu do dlaní.
— Co po mně chceš? Abych se s ní pohádal?
— Chci, abys byl manžel. Aby ses postavil za naši rodinu, ne se schovával za máminu sukni.
— Nemůžu ji opustit. To po mně chceš?
— Ne. Chci jen, abys věděl, kdo je pro tebe na prvním místě. Já, nebo ona?
Dlouho mlčel a díval se někam do dálky. A pak vyslovil větu, kterou jsem už dávno čekala:
— Máma mě vychovala sama. Nemůžu ji zradit.
— Chápu to. Možná víc, než si myslíš. Jeď domů, Kryštofe. Za mámou.
— Ty se se mnou chceš rozvést?
— A byli jsme vůbec manželé? Nebo jen tři lidé v jednom domě, kde poslední slovo měla vždycky ona?
Odjel navečer, aniž by se mě pokusil zadržet. Dívala jsem se za jeho autem, dokud nezmizelo za zatáčkou, a pak jsem se vrátila do domu. Uvnitř mě zaplavoval zvláštní klid — tichý, pevný a překvapivě jasný, jako by se rozhodnutí zrodilo samo, bez křiku a bez slz.