Když zrovna ukládala do regálu ještě teplé česnekové bulky, zacinkal nad dveřmi zvonek. Nela vzhlédla – a srdce jí na okamžik pokleslo. Ve dveřích stála Vendula Sedláčeková. Zavěšená do ní byla energická žena s trvalou, výrazným make-upem a masivním zlatým přívěskem, který se jí houpal na hrudi.
— Tady ji máš, mou pokladovou snachu! — zazářila Vendula a šťouchla svou společnici do žeber. — Já ti říkala, Zuzko, že máme vlastní pekárnu. Všechno domácí. Chleby, koláče, sušenky… prostě co si kdo zamané!
Zuzana Pavlíčeková se rozhlížela po prostoru a uznale přikyvovala.
— No teda… je to tu útulné. A ta vůně!
— Vezmeme si housky, chleba a něco ke kávě. Přeci nepůjdeme pryč s prázdnou! — rozhodla Vendula a bez ohledu na Nelin pohled zamířila k vitríně.
Výběr trval dlouho. Ochutnávalo se očima, vzdychalo, chválilo a povzbuzovalo. Nakonec skončily se dvěma bochníky chleba, několika makovými a tvarohovými koláčky, skořicovými šneky, mandlovými sušenkami a balíčkem mini muffinů. Když Nela s profesionálním úsměvem oznámila konečnou částku, Vendula dělala, jako by ji přeslechla.
— Představ si, Zuzko, že tohle všechno má na svědomí ona. Sama peče, sama to tu vede. No není to zlato? — hlaholila a snachu demonstrativně ignorovala.
— Šikovná, to jo, — pokrčila rameny Zuzana a už sahala po tašce.
— Díky, Nelo! — zavolala Vendula přes rameno a obě se vydaly ke dveřím.
— Vendulo Sedláčková, — ozvala se Nela klidně, ale pevně. — Ještě jste nezaplatily.
— Ale prosím tě, — usmála se tchyně. — Jsme přece rodina. Ty snad chceš brát peníze od vlastních?
Nele se v hlavě mihla vzpomínka na její maminku, která si před pár dny koupila pečivo za plnou cenu jen proto, aby dceru podpořila, ne aby z její práce něco vytěžila zadarmo.
Další den se scénář opakoval. Jen po boku Venduly stála tentokrát Marcela Modrýová — s obří koženou kabelou a manikúrou „jako od Věry Kovářové“.
Pak dorazila Johana Zelenýová. Den nato Anežka Fialaová, která si přivedla mopse na vodítku. Každé ráno stejný průběh: Vendula s novou společnicí, nadšené řeči, plná náruč zboží… a odchod bez placení. Po nich zůstával jen těžký pudrový parfém ve vzduchu a prázdná pokladna.
Na konci týdne seděla Nela večer nad účetnictvím a zírala na čísla, ze kterých jí vstávaly vlasy hrůzou. Podle záznamů ji jen během šesti dnů „rodinných návštěv“ přišla tchyně skoro na deset tisíc korun.
Druhý den si časně ráno zalila silný čaj a ještě před odchodem do práce si odchytila Matěje.
— Matěji, musíme si promluvit. A nejlépe hned dnes.
— Děje se něco?
— Ano. Tvoje máma si z mé pekárny udělala charitativní výdejnu. Pokud tam bude dál vodit kamarádky na pečivo zdarma, zasáhnu.
— Vážně? Já o tom neměl tušení, přísahám.
— To je mi jedno. Je to tvoje máma, tak si to s ní vyřiď ty. Jinak je sem prostě přestanu pouštět. Sotva se držím nad vodou, potřebuji se na novém místě uchytit, platím nájem… nebo mi takhle rafinovaně naznačuje, že nemám šanci uspět?
Následující ráno, cestou do pekárny, Nela vytočila číslo své mámy.
— Dobré ráno… mami, potřebuju pomoct. Beáta Doležalová se úplně utrhla ze řetězu. Už týden mi vodí do pekárny jednu kamarádku za druhou pro pečivo. A neplatí. Vůbec.
— Jak to myslíš, že neplatí? — zeptala se přísně Beáta Doležalová. — To snad nemyslíš vážně?
— Bohužel. Každý den nová „návštěva“ a každý den mínus…