Rostislav Doležal, můj manžel, mě s velkým předstihem – skoro měsíc dopředu – upozornil na blížící se jubileum svého nejváženějšího kolegy. Oslava byla naplánovaná na sobotu a měla se konat v přepychovém banketním sále restaurace Eden, nejokázalejšího podniku široko daleko. Pro svět vysokých financí, formálních přípitků a šampaňského šlo o běžnou společenskou událost. Pro mě to byl spolehlivý spouštěč tiché, ale vytrvalé paniky.
„Pane bože, vždyť už je čtvrtek,“ vydechla jsem bezmocně, když jsem znovu stála před otevřenou skříní a probodávala ji pohledem. „A já ještě ani nezačala řešit, co si vezmu na sebe.“
Po narození našeho syna Vavřince Tomáška se moje postava změnila nenápadně, ale definitivně. Šaty, které mi kdysi seděly jako ulité, teď mlčky odmítaly spolupracovat – zip se zastavil v půli cesty nebo látka bez milosti prozrazovala, že ta doba je pryč. Skříň už nebyla jen úložištěm oblečení. Připomínala spíš vitrínu s exponáty z mého minulého, lehkovážného života, na který jsem se dívala s tichým smutkem.
Jako vždy přišla záchrana v podobě mámy. Stačil jeden telefonát a za patnáct minut stála u dveří, lehce zadýchaná z rychlé chůze. Bydlely jsme ve stejném domě, jen každá v jiném vchodu, a tahle blízkost byla naším společným požehnáním.
„Běž, holčičko, najdi si svoje štěstí,“ usmála se, když si ode mě přebírala ospalého Vavřince. „My dva si spolu vystačíme.“
Vyrazila jsem tedy. Ne hledat šaty. Hledat samu sebe.
Obchodní centrum mě přivítalo ozvěnou cizích kroků a neodbytně veselou hudbou. Nakupování oblečení pro mě bylo vždycky disciplínou na hraně psychické odolnosti. Každá kabinka znamenala lavinu pochybností: „Nepřidává mi to roky?“, „Nevypadám v tom silnější?“, „Nesnažím se až příliš?“ Rostislav se kdysi jedinkrát nabídl, že mi pomůže vybrat zimní kabát. Po třech hodinách se vrátil domů se skelným pohledem a slavnostně přísahal, že už nikdy – za žádných okolností – něco podobného nepodstoupí.
Třetí butik v pořadí působil útulně a slibně. Ve vzduchu se mísila vůně luxusního parfému a jemných látek. Přivítala mě sympatická prodavačka s dokonalým úsměvem a tak vlídným pohledem, až se mi na okamžik ulevilo.
„Vaše sestra už zkouší modely v kabince nalevo,“ ukázala směrem dozadu. „Vyzkoušela snad všechno, ale nic jí nepadlo do oka. Třeba jí pomůžete se rozhodnout.“
Svět se zastavil. V uších mi zaznělo prázdno, které přehlušilo i hudbu.
„Promiňte… jaká sestra?“ ozvala jsem se cize vlastním hlasem. „Já žádnou sestru nemám.“
Prodavačka znejistěla a její sebejistý výraz se začal pomalu vytrácet, jako by si teprve teď uvědomovala, že se něco zásadně nehodí.