Její dokonalý, naučený úsměv se nepatrně zlomil. Pohledem těkala ode mě ke dveřím převlékací kabinky, které se právě v tu chvíli s tichým zaskřípěním otevřely. Otočila jsem se dřív, než jsem si to stihla racionálně uvědomit — vedl mě jakýsi slepý impuls, instinkt vycházející z hlubin těla.
A ztuhla jsem.
Z kabinky vyšla… já. Ne obrazně. Ne žena, která by mi byla „něčím podobná“. Stála přede mnou přesná kopie. Stejný tvar šedých, lehce šikmých očí. Tatáž drobná piha u levého obočí. Úplně stejné dolíčky ve tvářích, když se koutky rtů nepatrně zvedly. Shodné rty, shodné rysy. Jako by nás někdo namaloval jedním tahem štětce a pak plátno rozpůlil. Dvě kapky z jedné vlny. Rozpuštěné kaštanové vlasy splývaly v totožných pramenech, postavy byly k nerozeznání — a dokonce i oblečení působilo, jako bychom se domluvily: potrhané džíny a obyčejná bílá trička.
Slova zmizela. Obě jsme oněměly, jako dva břehy téže řeky, které se po letech náhle srazily. Prodavačka zůstala stát v němém úžasu, ochromená vědomím, že je svědkem něčeho, co se vymyká běžnému chápání.
Vzchopila se jako první ona.
„Kdo… kdo jsi?“ zeptala se.
Až tehdy mi došlo, že slyším vlastní hlas. Stejnou barvu, stejný rytmus, stejnou intonaci.
„Jmenuju se Klaudie Pražáková,“ vydechla jsem a musela se opřít, protože se mi podlomila kolena. „A ty?“
„Já jsem Gabriela Mlynářová. Ale doma mi všichni říkají Rina.“
Udělala krok směrem ke mně. Já instinktivně ustoupila. Bylo to příliš intenzivní, příliš nepochopitelné.
„Měly bychom si promluvit. Někde v klidu,“ navrhla tiše. V jejích očích se zračila stejná živočišná potřeba pochopit realitu, jakou jsem cítila i já.
Opustily jsme butik, nechaly za sebou naprosto vyvedenou prodavačku a přešly silnici do malého kavárenského podniku. Dvě navlas stejné ženy kráčející bok po boku přitahovaly zmatené, místy až vyděšené pohledy kolemjdoucích.
Posadily jsme se ke stolku u okna. Káva mezitím vystydla, ani jedna jsme se jí nedotkly. Beze slov jsme se pozorovaly, jako bychom si chtěly navždy vštípit každý detail tváře té druhé. Bylo to děsivé a zároveň podivně hypnotické.
„Takže… ty opravdu žiješ,“ promluvila Rina po dlouhé chvíli a hlas se jí zachvěl. „Máma i babička byly celý život přesvědčené, že jsi to nepřežila. Asi pro ně bylo jednodušší tomu věřit. Jen… uklidnit se.“
Zhluboka se nadechla, jako by se připravovala na výstup do prudkého svahu. Na slova, která neměla vzít zpět.
„Naše biologická matka nás porodila v malém porodnickém oddělení ve městě Semily. Bylo to čtvrtého října devatenáct set devadesát tři,“ řekla pomalu. „Ty… máš to datum stejné?“
Nevydala jsem ani hlásku. Jen jsem přikývla. V krku mi uvízl těžký uzel. Čtvrtého října. Přesně tak.
„Narodila jsem se první,“ pokračovala Rina a nervózně mačkala papírový ubrousek mezi prsty. „Byla jsem silnější, větší. Ty… ty jsi byla tak drobná. Jako ptáče. Dýchala jsi sotva znatelně. Tebe odnesli…“