…učitele matematiky. Dětí se jim nikdy nenarodilo. Já jsem po studiích žurnalistiky nečekala dlouho, brzy jsem si vzala Rostislava Doležala a na svět přišel Vavřinec Tomášek.
Během těch hodin jsme s Rinou objevovaly jednu shodu za druhou. Obě jsme nemohly ani cítit koriandr, shodně jsme zbožňovaly staré černobílé filmy a úplně stejně jsme si ve vypjatých chvílích pohrávaly s lalůčkem ucha. Dokonce i náš smích byl totožný – jasný, zvonivý, vycházející z hloubi hrudi, jako by měl stejný zdroj.
„Hele… a ty…“ zarazila jsem se v půlce věty, skoro se bála vyslovit další podivnou náhodu nahlas. „Minulou sobotu tě náhodou nebolel zub?“
Rina rozhodila rukama a oči se jí překvapením málem vyklubaly z důlků.
„Bolest jak hrom! Vydržela jsem to jen silou vůle, do pondělí jsem odpočítávala minuty. Nakonec z toho byl zánět nervu.“
Zůstala jsem na ni zírat. Ve stejný den mě z ničeho nic rozbolel zub, který byl do té doby naprosto v pořádku. Také jsem skončila u zubaře a ten jen bezradně pokrčil rameny: prý nervy, stres, nic jiného.
Malý Vavřinec se mezitím probudil. Chvíli si nás obě zmateně prohlížel, pak se přitulil k mé noze, natáhl prst směrem k Rině a s naprostou jistotou prohlásil: „Druhá maminka.“ Děti nepotřebují vysvětlování. Ony prostě vědí.
Vrchol dne přišel s návratem Rostislava Doležala. Vešel domů unavený, odložil klíče a zvedl hlavu. V jeho tváři se vystřídalo všechno možné – vyčerpání, zmatek, šok i pochybnost o vlastním zraku. Mlčky nás pozoroval a bylo vidět, jak se jeho pečlivě poskládaný, racionální svět začíná drolit.
Když jsme mu přes sebe a jedna přes druhou celé to neuvěřitelné vysvětlily, dlouho mlčel. Nakonec ze sebe dostal větu, kterou se pokusil tu absurditu aspoň trochu odlehčit:
„Proboha… hlavně ať si vás nezačnu plést. Nerad bych donesl kytku domů a zjistil, že to nebyla manželka.“
Večer pak Rinu odvezl na nádraží. Stály jsme na peróně jako dvě části jedné bytosti, které se po letech konečně znovu spojily. Objaly jsme se tak pevně, jako bychom se bály, že se sen rozplyne, jen co povolíme stisk.
„Uvidíme se brzy?“ zeptala jsem se, s knedlíkem v krku.
„Určitě. Co nejdřív. I s našimi manžely,“ usmála se – a ten úsměv byl i můj.
Nastoupila do vlaku a my jí mávaly, dokud světla vagónu nezmizela ve tmě. Věděla jsem, že tentokrát už napořád. Prázdnota, kterou jsem si nikdy neuměla pojmenovat, ale vždycky ji cítila, se konečně zaplnila. Hlasem stejným jako můj, stejným smíchem, stejnou bolestí i radostí mého zrcadlového obrazu.
A taková zázračná věc se skutečně může stát. Opravdové, dech beroucí setkání. Někdy stačí vejít do třetí kabinky v řadě – a místo obyčejných šatů tam najít samu sebe. Jinou. A přesto tu nejpravdivější.