„V mém domě tenhle člověk nemá co pohledávat,“ pronesla Veronika Bednářová nekompromisně. „Jestli jsou pro tebe kamarádi důležitější než rodina, klidně podej žádost o rozvod. Vždyť s Daliborem Horákem trávíš víc času než s vlastními dětmi.“
Když si Veronika před deseti lety brala Radima Smutného, ani na okamžik ji nenapadlo, že se o manžela nebude dělit s jinou ženou, ale s jeho nejlepším přítelem. Dalibor byl věčný svobodný mládenec, lehkovážný, bez závazků, žijící podle vlastních pravidel, jako by nikdy nedospěl – takový moderní Petr Pan. Od prvního setkání mezi nimi panovala chladná nevraživost.
„Kvůli ní bys zahodil nejlepšího kamaráda?!“ rozčiloval se tehdy Dalibor a pohrdavě ukázal na Veroniku. „Podívej se na ni, hned je jasné, že tě semele a bez mrknutí oka vyplivne. Had, co se tváří nevině.“
„My se ani pořádně neznáme!“ ohradila se Veronika podrážděně a mimoděk se podívala na svůj odraz v zrcadle. „Jak mě můžete takhle soudit hned od začátku?“
„Protože vás, manželky, mám dávno prokouknuté,“ uchechtl se Dalibor. „Obmotáš si ho dětmi a chalupou a z někdejšího života mu zbydou tak maximálně občasné výjezdy na fotbal. A na každé setkání s přáteli si bude muset vyprosit svolení. Možná i na kolenou.“
„V normálních rodinách se lidé domlouvají,“ opáčila Veronika klidně, ale pevně. „Jenže to vy nejspíš nikdy nepochopíte.“
„Radši budu volně poletující čmelák, co obletuje ty nejhezčí květy na louce, než kudlanka, které po svatbě ukousnou hlavu,“ zasmál se Dalibor a považoval tím věc za uzavřenou.
Radim se později za chování svého přítele omluvil, ovšem Dalibor necítil sebemenší vinu. Naopak byl přesvědčený, že má povinnost Radima před tímto manželstvím zachránit. Jinak by přišel o parťáka na výlety, večírky a bezstarostné radovánky.
Den před svatbou dorazila Veronice do pracovního e‑mailu série fotografií z rozlučky se svobodou. Na snímcích byl Radim obklopen dívkami pochybných kvalit. Odesílatele si zpočátku nedokázala vysvětlit – zpráva totiž přišla z manželovy adresy. Stačilo se však Radima zeptat přímo a pravda vyšla rychle najevo.
„Veroniko, přísahám, že se nic nestalo,“ zapřísahal se snoubenec. „To Dalibor si zase hrál na vtipálka. Od prvního setkání tě nesnáší a teď se ti takhle mstí.“
„Skvělý způsob, jak mi zpříjemnit období před svatbou,“ povzdechla si ironicky Veronika. „Mám se bát ještě nějakých dalších jeho žertíků?“
„Hlavně si to nepřipouštěj,“ uklidňoval ji Radim. „On byl zvyklý, že jsme pořád spolu. Teď se mu vzdaluju a nedokáže to rozdýchat.“
„Nerozpadlo se náhodou tvoje první manželství právě kvůli němu?“ napadlo Veroniku podezření. „Vyprávěl jsi mi o tom jen hodně povrchně. Co se vlastně stalo?“
„Máš pravdu,“ přiznal Radim po krátkém váhání. „Tenkrát mu ten trik s fotkami vyšel. Měl jsem ti to říct dřív.“
„A proč se s ním tedy dál stýkáš?“ vybuchla Veronika. „Vždyť tohle nemá s přátelstvím nic společného.“
„Jsem poslední, kdo s ním ještě drží kontakt,“ vysvětloval Radim. „Všichni ostatní to už vzdali. Známe se od dětství, byli jsme nerozluční.“
Veronika jen tiše vzdychla a v duchu se připravovala na to, co ji čeká během svatebního dne. Kupodivu se však Dalibor choval poměrně zdrženlivě. Jediným výstřelkem byl podivně dlouhý a symbolický přípitek o tom, jak ženich přichází o svou svobodu. Veronika se rozhodla jeho provokaci nepřikládat přílišnou váhu a zachovala klid, aniž tušila, že tím jejich společný příběh zdaleka nekončí.