…a ten popisek byl opravdu nepřehlédnutelný. Hlásal cosi ve smyslu:
„Hrdinný otec, zkušený neplatič výživného a mistr úniků před bývalými hledá naivní slečnu. Okouzlí tě sbírkou trapných vtípků, srazí sebevědomí až k zemi a pak zmizí. Psát můžeš sem.“
Veronika Bednářová k tomu připojila přímý odkaz na Daliborův veřejný profil a s klidem zavřela notebook. Teď už nezbývalo než vyčkat.
Odezva na sebe nenechala dlouho čekat. Zhruba po dvou dnech sledoval Radim Smutný s rostoucím údivem displej svého telefonu, který se téměř nezastavil. Zprávy chodily jedna za druhou – rozhořčené, posměšné, výhružné. Všechny byly adresované jeho nejlepšímu kamarádovi. Dalibor Horák byl naprosto v šoku z náhlého zájmu, který se na něj snesl. Ozvaly se mu dokonce ženy, s nimiž se rozešel před dvaceti i více lety.
Pět z nich se už stihlo najít v komentářích pod inzerátem, začaly spolu komunikovat a velmi vážně probíraly možnost společné žaloby na určení otcovství. Daliborovi se během pár hodin zhroutil svět, na který byl zvyklý.
Ještě téhož večera se objevil u Radima a Veroniky doma. Dorazil bez ohlášení, navzdory tomu, že Veronika jasně řekla, že ho vidět nechce. Rozvalil se v kuchyni a začal si zoufat.
„Netuším, kdo mi tohle provedl,“ bědoval. „Ty ženské už znají mou adresu. Jedna z nich se dokonce objevila v práci – a představ si, že šéfová je její kamarádka. Výsledek? Vyhazov. Oficiálně prý kvůli reorganizaci, ale neoficiálně mi bylo řečeno, že za nemorální chování. A ještě mi pohrozila, že mě u ostatních zaměstnavatelů potopí. Sama je taky opuštěná, tak si to užívá.“
Radim se ho snažil uklidnit. „Třeba to ještě nějak sedne. Věci se časem srovnají.“
„Jak srovnají?“ vybuchl Dalibor. „Chtějí ze mě tahat alimenty. Buď skončím na mizině, nebo se zadlužím. Už teď jich je pět a kdo ví, kolik dalších se ozve. Dneska po mně sousedka dokonce plivla a nadávala mi. Bojím se vyjít ven – a to ty inzeráty visí sotva dva dny. Co bude dál?“
Veronika se na chvíli zamyslela a pak klidně pronesla: „Možná existuje řešení. Nedávno jsem zahlédla nabídky práce na turnusy. Dobře placené, člověk může na čas odjet, než se situace uklidní. A s vyšším příjmem by ses snáz vypořádal i s případnými alimenty. Navíc turnusáci pracují všude možně, často bez pevného zázemí.“
Daliborovi se rozzářily oči. „Veroniko, ty jsi génius! To je záchrana. Ať mě teď zkusí najít. Pořád na cestách, někde na stavbě, klidně i bez pořádných papírů. Když mě oficiálně neuznají otcem, nemají z čeho chtít peníze. Radime, vidíš, jakou máš chytrou ženu! Kde jsi tu nabídku viděla?“
„Na zastávce u nás. Dokonce jsem si ji vyfotila, chtěla jsem to poslat kamarádce, její manžel shání něco podobného.“
„Pošli mi to, prosím. A nikomu jinému. Budu ti do smrti zavázaný,“ horlivě přikyvoval.
O týden později měl Dalibor za sebou zdravotní prohlídky i papírování a nastoupil na turnusovou práci při stavbě plynovodu. Na nádraží se sešli známí, aby ho vyprovodili. Veronika k němu přistoupila jako poslední. Objala ho a téměř neslyšně mu zašeptala:
„Šťastnou cestu, Dalibore. Povedený vtip, přesně v tvém stylu. Věděla jsem, že ho oceníš.“
Odstoupila a sledovala, jak se vlak dává do pohybu. V okně zůstal Daliborův strnulý výraz – v tu chvíli mu konečně došlo, jak rafinovaně byl celý plán vystavěn. Nic netušící Radim objal Veroniku kolem ramen a s úlevou si pomyslel, že jeho žena a nejlepší přítel si k sobě konečně našli cestu.