„Že jste ho ztratili?!“ vybuchla Veronika Bednářová. „Vždyť to není žádné kotě, ale dvouměsíční miminko! Zmizelo dítě v kočárku. Jak se tohle vůbec může stát?“
Dalibor Horák se okamžitě chopil slova, jako by šlo o nepodstatnou historku. Vyprávěl, že potkali známé, dali se do řeči, kočárek nechali stát na cestě v parku. Prý Kryštof Šimon křičel tak hlasitě, že ho bylo slyšet široko daleko, a pak najednou ztichl. To je uklidnilo.
Radim Smutný mezitím mlčky stál stranou a uhýbal pohledem. V předsíni už si totiž všiml vyčnívajícího kola od kočárku a v tu chvíli mu začalo docházet, jak blízko byli obrovské katastrofě.
„Takže vy jste prostě odešli a nechali tam dvouměsíční dítě samotné?“ opřela si Veronika ruce v bok a probodla Dalibora pohledem.
„No… z tvého úhlu pohledu to tak asi vypadá,“ ušklíbl se Dalibor. „Ale my byli kousek, slyšeli jsme ho brečet.“
To už Veronika nevydržela. Bez dalšího vysvětlování Dalibora doslova vytlačila ze dveří a s ledovým klidem mu oznámila, že v tomhle bytě už pro něj není místo. Sotva se za ním zavřely dveře, čekal ji ještě těžší rozhovor – s vlastním manželem. Radim zpočátku nechápal, proč Veronika reaguje tak prudce. Teprve postupně mu došlo, co všechno se mohlo stát, zatímco on s Daliborem klábosil se známými. Představa, že se jejich synovi mohlo přihodit cokoliv, ho zasáhla s plnou silou.
Po té události měl Dalibor do domu dlouho zavřené dveře. Jenže čas plynul. O pět let později se manželům narodilo druhé dítě, dcera Johana Horáková. A Radima z ničeho nic napadlo, že by právě jeho nejlepší přítel mohl být Johaně kmotrem.
„To ani náhodou,“ odmítla to Veronika bez zaváhání. „Kmotrem má být někdo, komu se dá věřit. A tvůj Dalibor do téhle role rozhodně nezapadá.“
„Přestaň se pořád vracet k minulosti, změnil se,“ snažil se Radim situaci zlehčit.
Veronika však nevěřila ani slovo. Když znovu uviděla Daliborův posměšný výraz a povýšený úšklebek, praskly jí nervy. Oznámila Radimovi, že žádné dohody ani ústupky nebudou. Takového kmotra jejich dcera nepotřebuje.
Tehdy mezi manželi vznikla první skutečně hluboká trhlina. Radim tři noci nepřišel domů a přespával u Dalibora. Nakonec se sice vrátil, s hlavou sklopenou a plný lítosti, ale Veronika už s jeho kamarádem nikdy nenavázala žádný vztah.
Když bylo Johaně pět let, rozhodla se Veronika uspořádat pro děti velkolepou silvestrovskou oslavu u svých rodičů na venkově. Plánovala světelné dekorace, sněhové sochy, animátory i soutěže. Pozvali spoustu hostů. Počítala s tím, že jí Radim pomůže s organizací, jenže ten ji zaskočil prohlášením, že tentokrát nemůže. Nový rok prý oslaví s Daliborem, protože jeho přítel k nim přijet nesmí.
Pohádali se. Veronika byla hluboce zraněná. Tentokrát Dalibor vyhrál – a to s výrazným náskokem. Radimovi očividně začal vadit rodinný život plný pravidel a povinností. Mnohem lákavější byl bezstarostný kamarád-samotář, připravený kdykoliv vyrazit za zábavou. To bylo rozhodně přitažlivější než převlékat se doma za Mikuláše s umělým vousem.
Dalibor navíc situaci ještě vyhrotil. Celý večer i noc posílal Veronice přes sociální sítě fotografie, na kterých byl Radim obklopený cizími ženami a očividně si to užíval. Snímky nebyly nijak pohoršující, ale její manžel na nich vypadal až příliš spokojeně.
Veronika cítila vztek a chuť se pomstít. Toužila udělat něco, co by Dalibora jednou provždy odstřihlo od Radima. Dlouho přemýšlela, až ji napadl plán, který by klidně mohl pocházet přímo z Daliborovy hlavy – kdyby byl dost vynalézavý.
Na seznamovacích webech, v oblíbených městských skupinách i na inzertních plochách zveřejnila profil s Daliborovou fotografií převzatou z jeho sociálních sítí. Text si napsala sama a byl natolik provokativní a originální, že se sotva dal přehlédnout…