Radim Bednářové vděčně stiskl ruku. Její klidná reakce mu přišla vhod a v duchu si oddychl, že situaci nepřiživila ostřejší odpovědí.
Když Veronika Bednářová krátce po třicítce poprvé otěhotněla a navíc ji od začátku sužovaly těžké nevolnosti, Dalibor Horák se znovu nenápadně, ale vytrvale vmísil do jejich života. Radim trávil veškerý volný čas doma, snažil se být nablízku a pomáhat. Dalibor však oznámil, že se „staví na kus řeči“, a bez okolků zamířil do obýváku, kde Veronika ležela vyčerpaná na pohovce.
„Tak co, simulantko, host přišel a ty ani nevstaneš? Aspoň čaj bys mi mohla udělat,“ utrousil posměšně. „Nebo něco ostřejšího na chuť. Přinesl jsem krevety, můžeme je hodit do hrnce.“
Veronice se udělalo ještě hůř. Zbledla, sáhla po lavoru, který měla připravený po ruce, protože neustálé běhání na toaletu už fyzicky nezvládala.
Dalibor okamžitě vycouval a z kuchyně se ozval jeho hlas: „Ale prosím tě, ona to jen hraje. Stačilo, abych zmínil krevety, a už je jí špatně.“
„Nehraje,“ ohradil se Radim klidně, ale pevně. „Je jí opravdu zle.“
„Tak neměla otěhotnět,“ pronesl Dalibor bez zaváhání. „Já děti nemám, aspoň oficiálně. Ale kdo ví, možná jich někde pobíhá pět nebo šest. Jenže jejich matky nebyly dost chytré, aby mi otcovství hodily na krk. Jakmile cítím, že by vztah mohl být vážný, měním byt, práci i číslo. Ať mě zkusí najít.“
„Nikdo se tě na názor neptal,“ utnul ho Radim ostře. „Dneska už běž. Veronice není dobře a nemám chuť ji dráždit jídlem ani tvým povídáním.“
„No jo, Radime, už jsi pod pantoflem,“ zasmál se Dalibor. „To je teprve začátek. Brzy jí budeš nosit bačkory v zubech. A klidně běžte i k porodu spolu, ať zapadnete mezi ty blázny.“
Radim ho bez dalších řečí vyprovodil ke dveřím. Veronika si s úlevou zavřela oči. Manžel se jí zastal, postavil se za rodinu – a to pro ni znamenalo víc, než si chtěla připustit. Zdálo se, že Daliborův vliv přece jen není tak silný.
Jenže po narození jejich prvorozeného, Kryštofa Šimona, se leccos změnilo. Radim si oblíbil dlouhé procházky s kočárkem v parku a občas byl pryč celé hodiny. Jednoho dne zmeškal čas krmení. Veronika mu opakovaně volala, ale telefon zůstal doma. Nezbylo než se obléknout a vyrazit do parku.
Už z dálky zaslechla pronikavý pláč syna a k tomu Daliborův hlas, který se hlasitě smál vlastnímu vtipu. Veronika přidala do kroku. Na blízké aleji stál kočárek s křičícím Kryštofem Šimonem. Ani Radim, ani Dalibor nikde. Jejich hlasy se ozývaly zpoza keřů na sousední cestě.
Rozzuřená Veronika popadla kočárek a bez váhání zamířila domů. Rozhodla se Radima poučit – nechat malé dítě bez dozoru bylo nepřijatelné. Byla přesvědčená, že za vším opět stojí Dalibor, který ho stáhl jinam. Doma kočárek odsunula tak, aby nebyl hned na očích, syna nakrmila, převlékla a utišila. Byl promočený a chraptěl pláčem.
Asi po dvou hodinách se konečně otočil klíč v zámku. Do bytu tiše vstoupil bledý Radim, za ním stál nezvykle zamlklý Dalibor. Veronika vyšla z kuchyně a chladně se zeptala: „Tak mi ho dejte, už dávno měl jíst. Kde je Kryštof Šimon? Proč jste přišli sami?“
Dalibor rozpačitě polkl a nejistě dodal, že se stalo něco nepříjemného, čímž otevřel prostor pro vysvětlení, které mělo vzápětí všechno změnit.