Klára Kratochvílová nesla na tácu pečenou kachnu, když ji Dalibor Míka náhle chytil za zápěstí.
„Počkej. Co jsi to tam šeptala o klavíru?“ zasyčel.
Nestihla odpovědět. Otočil ji čelem k sálu, kde u stolů sedělo zhruba padesát hostů – místní smetánka, lidé zvyklí být vidět.
„Mluv nahlas. Ať to slyší všichni.“
Pokusila se vyprostit, ale stisk měl pevný. Z jeho dechu byl cítit koňak.
„Řekla jsem jen správci, že klavír není naladěný. Nic víc.“
„Aha, jen tak mimochodem!“ rozesmál se Dalibor a konečně ji pustil. „My tu máme kuchařku s hudebním sluchem! Ty jsi snad studovala konzervatoř, ne?“
Od jednoho stolu se ozvalo pochechtávání. Klára mlčela.
„No tak? Studovala, nebo ne?“
„Ano.“
„Tak to koukám!“ plácl Dalibor dlaní do stolu. „Karolíno, pojď sem!“
Jeho dcera vstala z místa u kraje sálu. Vysoká, v drahých šatech za desítky tisíc, s výrazem, z něhož se nedalo nic vyčíst. Vídeňská konzervatoř, stáž v Salcburku – tohle tu věděl každý.
Dalibor jí položil ruku kolem ramen a obrátil se zpět ke Kláře.
„Poslouchej pozorně. Karolína teď zahraje. Pak přijdeš na řadu ty. Zahraješ líp než ona? Koupím ti restauraci. Ano, restauraci,“ bodl prstem jejím směrem. „Vlastní podnik, se jménem na štítu. A jestli se ztrapníš, letíš odsud bez koruny. Ještě dneska.“
V sále se rozhostilo ticho. Klára se podívala nejdřív na něj, potom na hosty. Všichni na ni zírali jako na atrakci v cirkuse.
„Dobře,“ řekla klidně.
Karolína Tkadlecová usedla ke křídlu a spustila Liszta. Rychle, precizně, technicky bez jediné chyby. Prsty jí klouzaly po klávesách, jako by nehrála obtížnou etudu, ale obyčejné stupnice. Někdo uznale přikyvoval, jiný si ji natáčel na mobil. Dalibor stál opodál se založenýma rukama a vítězným úsměvem.
Když dozněl poslední akord, zatleskal jako první.
„To je úroveň! To je škola!“ otočil se ke Kláře. „Tak co, kuchařko? Ještě máš čas to vzdát.“
Klára přistoupila ke křídlu. Karolína vstala a sjela ji pohledem shora dolů.
„Hlavně nezašpiň klávesy.“
Klára se posadila. Ruce položila na kolena. Zavřela oči. Vybavila si matku, jejich malý byt na okraji města, staré pianino u okna. „Nehraj kvůli známkám,“ říkávala jí. „Hraj pro ty, které něco bolí.“
Klára zvedla ruce. A začala.
Zvolila Rachmaninova. Pomalu. Tiše. Tak, že první tóny se téměř ztratily v šumu sálu – a právě v tu chvíli se někde mezi stoly začalo dít něco, co si vyžádalo naprosté ticho a pozornost všech.