„Zítra dorazím,“ zaznělo do telefonu. „V kolik se sejdeme?“
O čtrnáct dní později se v městském deníku objevila reportáž s výrazným titulkem: „Kuchařka, která usadila miliardáře.“ Novinář popsal celý večer, nečekanou sázku i hudební duel. Jméno Dalibora Míky v textu přímo nepadlo, přesto bylo všem jasné, koho má autor na mysli.
Pozvánky na společenské akce pro něj náhle přestaly chodit. Několik dlouholetých partnerů couvlo z rozjednaných obchodů. Nešlo o peníze — spíš o to, že málokdo chtěl být spojován s někým, kdo se dokázal veřejně tak okatě zesměšnit.
Dalibor se snažil Kláru Kratochvílovou vypátrat. Zajížděl k filharmonii, kde nově působila jako korepetitorka, ale míjel se s ní. Nechával vzkazy, na které nepřicházela odpověď.
Až jednou ji zastihl přímo u vchodu.
„Potřebuju s vámi mluvit,“ vyhrkl.
Klára se zastavila. „Tak mluvte.“
„Chtěl jsem se… omluvit.“
Hleděla na něj bez hněvu. Během těch několika týdnů znatelně zestárl, tváře měl propadlé.
„Tenkrát jsem nepřemýšlel. Bral jsem to jako zábavu.“
„Bavilo vás to?“ zeptala se tiše.
Mlčel.
„Bavil jste se na můj účet, pane Míko,“ pokračovala klidně. „Myslel jste si, že když máte peníze, všechno je dovoleno. Jenže jsou věci, které si koupit nelze. Třeba respekt.“
Otočila se k budově. Zavolal za ní: „Počkejte! Chci to napravit. Řekněte, co mám udělat.“
Klára se ještě jednou ohlédla. „Nedělejte nic. Jen si zapamatujte ten večer. Ten pocit, kdy se na vás všichni dívali a vy nevěděl, co říct. Pamatujte si to — a už se tak nikdy nechovejte. Ke komukoli.“
Vešla dovnitř a Dalibor zůstal stát na schodech sám.
Po měsíci přišla za Klárou Karolína Tkadlecová. Po zkoušce, v tichu filharmonie.
„Můžu s vámi mluvit?“
Klára přikývla. Usadily se v prázdném sále.
„Chtěla jsem vám poděkovat.“
„Za co?“
„Za ten večer. Došlo mi, že hraju špatně. Hraju proto, abych ukázala, jak jsem dobrá. Vy jste hrála proto, aby lidé něco cítili.“
Klára jí položila ruku na rameno. „Jsi mladá. Všechno máš před sebou. Jen neopakuj chyby svého otce.“
Karolína přikývla. U dveří se ještě otočila. „A on se opravdu změnil. Je jiný. Tišší. Přemýšlí dřív, než promluví. Bojí se lidem ublížit.“
Klára se usmála. „Tak to mělo smysl.“
Když Karolína odešla, Klára zůstala sedět v prázdném hledišti. Dívala se na jeviště a na klavír zalitý světlem reflektorů. Dvacet let snila o návratu sem — a teď tu byla.