Dvacet let v sobě nosila touhu znovu se sem vrátit. A teď se to skutečně stalo. Neprošla hlavním vchodem, neotevřely jí dveře známosti ani peníze. Přivedly ji sem klávesy starého, falešného klavíru v zapomenutém venkovském klubu, kde se hudba rodila z trpělivosti a bolesti, ne z lesku a potlesku.
Klára Kratochvílová se pomalu zvedla ze sedadla, přehodila si tašku přes rameno a zamířila ven. Venku už se snášel večer. Lampy podél cesty vrhaly měkké kruhy světla na chodník a město se ukládalo ke klidu. Šla směrem domů a v hlavě se jí skládaly myšlenky, tiché a jasné zároveň.
Uvědomila si jednu podstatnou věc: Daliboru Míkovi se nepomstila. Nikdy o pomstu neusilovala. Nevracela mu rány, nechtěla ho zničit ani ponížit. Jen mu nastavila zrcadlo. Ukázala mu skutečnost takovou, jaká byla, bez příkras, bez výčitek, bez křiku. A ukázalo se, že to stačilo.
Někdy se lidé nezlomí pod náporem ran osudu, ani pod tíhou křivd, které je potkají. Zlom přijde až ve chvíli, kdy jsou nuceni spatřit sami sebe z odstupu. Když poprvé uvidí vlastní činy očima druhých a pochopí, co po sobě zanechali. Ten okamžik bývá tišší než hádka, ale mnohem silnější.
Klára zpomalila krok. Vzduch byl chladný a čistý, světla lamp se míhala v jejích myšlenkách stejně jako tóny, které tu zůstaly po koncertě. Věděla, že kruh se uzavřel. Ne s vítězstvím ani porážkou, ale s porozuměním. A to bylo víc, než v co kdy doufala.