„Dobrý den. Prosím vás, bydlí tady Lucie Tkadlecová?“
Ve dveřích stála sotva šestnáctiletá dívka. Na sobě měla ošoupanou zimní bundu, na zádech přerostlý batoh a v ruce pomačkaný lístek s adresou.
Působila nejistě, téměř vyděšeně. Oči jí neklidně těkaly po chodbě, jako by si nebyla jistá, zda se má otočit a utéct.
„Ano, to jsem já,“ odpověděla Lucie opatrně. „A vy jste…?“
„Jmenuju se Daniela Vaněková,“ vydechla dívka a sklopila pohled k zemi. „Já… já jsem vaše sestra.“
Bylo to před sedmnácti lety, kdy se Vlasta Doležalová vracela z noční směny domů. Byla vyčerpaná, sešlá a na první pohled zdrcená. V kuchyni našla u stolu svého muže. Těžce si povzdechla, posadila se naproti němu a tiše ho požádala, aby ji vyslechl.
„Radime, musíme si promluvit. Opravdu vážně,“ začala nejistě.
Z manžela měla respekt, místy až strach. Žili jako spousta jiných rodin: byt získali ještě před změnou režimu, tchyně tehdy zařídila dvoupokojový byt v novém paneláku. Po převratu ale peníze sotva stačily. Radim pil čím dál častěji a veškerá odpovědnost ležela na Vlastě. Dřela na několika místech, aby uživila sebe, manžela i sedmiletou Lucinku.
Jakýkoliv vážný rozhovor pro ni byl noční můrou. Radim měl prudkou povahu a dokázal být hrubý. Proto většinou mlčela a ustupovala. Tentokrát už to ale nešlo.
„Spěchám do práce,“ usekl ji netrpělivě. „Tak mluv. Co jsi zase provedla?“
„Jsem těhotná,“ vyhrkla, i když měla připravený dlouhý monolog.
„A s kým? Se svatým duchem?“ ušklíbl se posměšně.
„Ne… s jiným mužem,“ přiznala zlomeně.
Radim pomalu zvedl hlavu. V očích se mu zableskla zuřivost. „Cože jsi to řekla?“
Vlasta byla vyčerpaná k smrti. Chudobou, strachem, neustálým nátlakem i samotou. Během jedné noční směny podlehla pozornosti hlídače z jejich podniku. Krátký poměr tajila, dokud jí zpoždění neotevřelo oči.
„Můžu si to nechat vzít,“ křičela zoufale zpoza zavřených dveří ložnice. „Prosím tě!“
„Nedělej ze mě blázna,“ zasyčel Radim chladně. „Sbal si věci a vypadni. Hned.“
Vlasta tehdy ještě netušila, že právě tímto okamžikem se její život definitivně láme a že to nejhorší má teprve přijít.