„Jestli se k nám ještě jednou přiblížíš na krok,“ řval za ní Radim Válek, „tak tě klidně zabiju!“
Během jediné hodiny se Vlasta Doležalová ocitla na úplném dně. Přišla o manžela, o střechu nad hlavou i o dceru. A k tomu všemu v sobě nosila dítě, které nikdo nechtěl. V naprostém zoufalství zamířila za mužem, kvůli němuž se její manželství rozpadlo, ale ani tam nenašla oporu. Pokusy zahlédnout malou Lucii skončily pokaždé neúspěchem. Radim splnil, co slíbil. Přestal pít, nastoupil jako školník na základní školu a po večerech si přivydělával jako údržbář, jen aby byl neustále nablízku své dceři. Před Vlastou vystavěl neproniknutelnou zeď.
Lucii hlídal téměř fanaticky. Vymyslel si příběh, že je matka bezcitná alkoholička, která je opustila schválně, protože je zradila a přestala mít ráda. Dceru doprovázel do školy i ze školy téměř až do maturity, kontroloval každou návštěvu, každé kino, každého kamaráda. O matce se doma nemluvilo. Bylo to zakázané téma. A Lucie, která od dvanácti let vstřebávala otcův hněv a hořkost, se časem přestala ptát úplně.
Vlasta nakonec rezignovala. Přerušila veškeré pokusy o kontakt a jako by se po ní slehla zem.
Před dvěma týdny Radim zavolal dceři a stroze oznámil, že její matka zemřela. Na pohřeb Lucie nejela.
„Proč mi to vůbec říkáš? Je mi jedno, co se s ní stalo. Může si za to sama,“ odsekla tehdy a hovor ukončila.
A byla to pravda. Osud ženy, která ji nechala samotnou už v první třídě, s ní nic nedělal. Bylo jí lhostejné, že matka nikdy nepřišla na školní besídky, nenaučila ji, jak se o sebe starat, ani jí nepředala nic z mateřské blízkosti. Kvůli té nepřítomné postavě se Lucie stala terčem posměchu spolužáků a postupně ztvrdla. Naučila se být ostrá, neústupná a hrubá. Přesně jako její otec.
A pak zazvonil zvonek.
Na prahu stála dospívající dívka, která se jí zjevila v životě jako prudká písečná bouře.
„To je nějaký vtip? Já žádnou sestru nemám,“ odsekla Lucie, lehce ji odstrčila rukou na hruď a snažila se zabouchnout dveře.
„Asi jsem se spletla,“ hlesla dívka plačtivě. „Máma mi dala tenhle adresář…“
Podala Lucii zmačkaný papírek. Ulice, číslo domu i byt souhlasily do posledního detailu. Lucie zírala střídavě na lístek a na neznámou. Nechápala vůbec nic. Ta holka vypadala příliš vyspěle na to, aby mohla být její sestrou.
„Adresa je sice moje,“ řekla nakonec chladně, „ale v naší rodině jsem byla vždycky jedináček. Vaše matka si to nejspíš spletla,“ dodala, aniž tušila, že pravda je mnohem děsivější.