Z telefonu se stále ozýval Radimův hlas. Prosil o odpuštění, omlouval se, ale mezi větami znovu zaznělo jeho staré přesvědčení, že nemohl dopustit, aby dítě vychovávala žena, která ho zradila. Lucie už neposlouchala. Slova k ní doléhala tlumeně, jako by přicházela z velké dálky.
Přešla k oknu a podívala se dolů na dvorek. Daniela Vaněková pořád seděla na lavičce přímo pod okny. Nehnula se, ramena shrbená, v rukou svírala mobil a očima bloudila do prázdna, jako by netušila, komu má vlastně zavolat. Lucie bez přemýšlení odhodila telefon na postel a vyběhla z bytu. Seběhla schody v pantoflích a domácím oblečení, po patrech jí hlavou probleskla děsivá myšlenka, že až vyjde ven, lavička bude prázdná. Že zmizí poslední živé pouto k matce, to jediné, co po ní zůstalo.
Daniela tam ale byla. Seděla stejně strnule jako předtím.
„Říkala ti o mně máma?“ vydechla Lucie, sotva popadla dech.
„Nikdy… až těsně před smrtí,“ rozplakala se Daniela a skryla obličej do dlaní.
Lucie si přisedla blíž. „Proč jsi přišla sem?“
Daniela se nadechla a mezi vzlyky začala vyprávět. O dlouhé nemoci, o rakovině, která se sice několikrát stáhla, ale pokaždé se vrátila silnější. O otci, který zemřel, když jí bylo pět. O bytě, kde žily, o neustálém nedostatku peněz, o matčině vyčerpání i o babičce, která jí neustále vyčítala všechno možné. Hádky, křik, napětí. A pak náhlý konec. Po pohřbu ji babička označila za přítěž a vyhodila z domu. Neměla kam jít, netušila ani, že na téhle adrese žije ještě někdo další. Příbuzní z otcovy strany se k ní obrátili zády, jako by za všechno mohla ona sama.
Lucie její slova poslouchala s tíživým pocitem v žaludku. Pocity viny znala až příliš dobře. Celá léta hledala důvod, proč matka odešla, a často docházela k závěru, že to bylo kvůli ní. Teď proti ní seděla mladší dívka se stejným pohledem, jaký měla jejich máma, a nesla si v sobě podobnou bolest.
„Zůstaneš u mě. A pak se uvidí,“ pronesla Lucie stroze a vstala.
Daniela jen přikývla. V očích se jí objevil záblesk úlevy. Hodila si batoh na rameno a poslušně se vydala za sestrou.
„Jsem zvyklá být sama a doma platí moje pravidla,“ utrousila Lucie, aniž by se ohlédla.
Když odemykala těžké kovové dveře a pouštěla Danielu dovnitř, koutky rtů se jí nepatrně zvedly. Tak, aby to nová sestra neviděla.
Po dlouhé době se Lucie usmála doopravdy. Jako by se v jejím nitru konečně utišila bouře, která tam zuřila celé roky.