V obci Třebíč už nikoho zvlášť nepřekvapovalo, když dospělí rodiče den co den vyzvedávali a zase odváděli ze školy svou dceru z desáté třídy. Místní si na ten obrázek zvykli, i když se za ním občas někdo ohlédl a s lehkým úšklebkem utrousil:
— Jo, to jsou Marekovi, jak si hlídají tu svoji Elišku.
Eliška Mareková přitom působila mnohem starší, než ve skutečnosti byla. Postavou připomínala dospělou ženu, měla ženské křivky a přirozené proporce, které dokázaly přitáhnout pozornost, aniž by se o to snažila.
— Vyrostla nám nějak moc rychle, — povzdechla si její matka Stanislava. — Ani se nenadějeme a začne běhat za klukama. Já sama jsem se vdala sotva jsem dodělala školu. Žádné mládí, žádný čas pro sebe… Ne, takový osud jí nepřeju.
— A copak byl ten tvůj tak strašný? — podivil se Ctibor Janeček. — Nebyla jsi to ty, kdo se ke mně první přitočil? Pamatuješ, jak jsi mě uháněla? Jak jsi mě doslova vyrvala z rukou Radky Pechové?
— Co to meleš? — rozčílila se Stanislava. — Byl jsi o pět let starší! Číhal jsi na mě, mladou a hezkou, a hned sis mě nastěhoval domů. Tak ses bál, že ti uteču, že jsi poslal dohazovače hned po maturitě!
— Prosím tě?
Muž se na ni podíval líným, pobaveným pohledem:
— Já že jsem se bál? Ty sis zas vymyslela historku. Vsadím se, že tohle vykládáš sousedkám. Nedivím se, že se na mě Ivana Dlouhýová dívá shora. Vy ženské si něco usmyslíte a pak to šíříte jako pravdu!
Slova mezi nimi zhoustla, oba se urazili a odmlčeli. Mlčení vydrželo až do jedné odpoledne. Pak se, bez domluvy, sešli u dveří a navzájem si pohlédli do očí.
— Tak dneska půjdeš pro Elišku ty, — zamumlala Stanislava.
— Nemohla bys ty? Nějak mě bolí záda.
— Aspoň se protáhneš! A jestli se ti nechce, tak se připrav na nápadníky. Nebo ti ji jednou přinesou rovnou s bříškem. A ty pak budeš hlídat vnouče. Vypadáš na dědu víc než já, a to je mi teprve osmatřicet!
V tu chvíli se z kuchyně vynořil statný dvacetiletý mladík, žvýkal makovou buchtu a zabručel:
— Mami, tati, co tady křičíte? Já tam zajdu, ne? Nedělejte z toho drama.
Stanislava se nuceně usmála:
— Adame, myslela jsem, že po noční ještě spíš…
— Už dávno jsem vzhůru. Když se tu hádáte, tak se spát stejně nedá.
Ctibor si neodpustil poznámku směrem k ženě:
— Vidíš? To máš z toho.
— Ale jdi! — odsekla.
— Nechte toho, — mávl rukou Adam a nazul si boty.
Když Eliška vyšla ze školy, zůstala stát jako přimrazená. Před budovou nestál ani otec, ani matka.
To se nikdy nestalo. Srdce se jí rozbušilo radostí, otočila se a vrátila se zpátky do školy. Tam vyčkala na svou nejlepší kamarádku Barboru Bílýovou. Už dlouho si přála jít domů jen ve dvou, jako dřív, když byly malé.
— Dneska jsem bez dozoru! Půjdeme spolu? — vyhrkla nadšeně.
— Jak to, že pro tebe nikdo nepřišel? — podivila se Barbora. — Nestalo se u vás něco? Pojď, radši to zjistíme.
Barbora dobře věděla, že Eliška nikdy nechodila domů sama. Ať lilo, mrzlo nebo pražilo slunce, vždycky tam někdo z rodičů byl.
Dívky vyběhly ze školy rozesmáté, když se ozval pískot.
— Hej, prcku, počkej na mě!
Adam.
— No vidíš, — ušklíbla se Barbora. — Nakonec přece jen máš doprovod. Běž s bráchou, já si počkám na Terezu Konečnou. Chceme si probrat kluky.
Eliška si jen povzdechla. Sama by si tak ráda povídala o klucích… Jenže ne před bratrem.
Na maturitní ples dorazila rodina Marekových kompletní: rodiče, starší Adam a nejmladší Matyáš Holub, teprve sedmiletý.
Eliška v rudých hedvábných šatech vypadala okouzlující, ale radost z večera necítila. Jak by také mohla, když cítila neustálé pohledy rodičů na zádech?
Nikdo ji ani nevyzval k tanci. Spolužáci se drželi zpátky — věděli, že by okamžitě skončili pod drobnohledem Ctibora.
— Tak, dceruško, najedli jsme se, — usmála se Stanislava. — Je tu nuda. Půjdeme domů.
Eliška zkřivila rty do poslušného úsměvu a nechala se odvést, aniž by tušila, že tím večer zdaleka nekončí a že doma ji čekají myšlenky, které ji nenechají v klidu ani v noci.