„Vždyť se to může klidně rozejít, tak se přestaň bát,“ snažil se ji Ctibor Janeček uklidnit.
„Jak se nemám bát?“ vybuchla Stanislava. „Vždyť ona se chystá rodit! Já jsem vůbec nepočítala s tím, že budu babičkou takhle brzy.“
„Ale prosím tě,“ zabručel manžel. „Copak je to nějak brzo? Jiní už dávno vozí kočárky. U Rozsypalových mají dokonce dvě vnoučata, a jsou mladší než ty.“
Eliška Mareková šla ten den domů úplně poprvé sama.
Kráčela lehkým krokem, batůžek se jí pohupoval na rameni a na rtech měla hloupý, zamilovaný úsměv. Patřil Davidu Vaňkovi, klukovi z paralelního ročníku. Seznámili se v knihovně – pár nenápadných úsměvů, pár letmých pohledů, a Eliška byla ztracená. Zamilovaně ho sledovala, ale pokaždé sebrala odvahu a rande odmítla.
Dnes to ale bylo jiné. Ani matka, ani otec pro ni nemohli přijet do města. Doma se všechno točilo kolem svatby staršího bratra a na Elišku zkrátka nezbyl čas.
A tak, opojená náhlou volností, kývla na Davidovu pozornost. Doprovodil ji až ke dveřím.
Zakázané chutná vždycky nejsladčeji. A Eliška měla hroznou chuť pustit se do věcí, které jí byly dosud zapovězené. Někde hluboko v ní totiž hlodal strach, že tahle svoboda je jen krátká výjimka. Jakmile se bratr ožení, rodiče se vrátí ke starým pořádkům a ona už nestihne poznat, jaké to je dýchat naplno.
Proto se jí nechtělo loučit. Proto se mu nesměle podívala do očí a polohlasem navrhla:
„Nechceš jít na čaj?“
Svatba syna se pro Stanislavu Zelenýovou změnila spíš v utrpení než v oslavu. Sousedy a známé nikdo nezval, přesto se bez ostychu nahrnuli do domu, obsadili lavice a začali si novomanželku prohlížet jako zboží na trhu.
Pak se na hostitelku sesypaly šeptané otázky: „Není náhodou těhotná? Co na ní vlastně viděl? A kde má rodiče? Když je z města, proč se to neslaví tam?“
Stanislava už tak měla se sňatkem problém, ale tohle bylo nad její síly. Když slyšela ty jedovaté poznámky, zlomilo ji to. Utekla do chléva, kde se rozplakala, a zpátky už se mezi hosty neukázala.
Jen mladí si s tím hlavu nelámali. Jedli, pili, tancovali a smáli se, jako by se nic nedělo.
Ctibor Janeček starší zpočátku pozoroval novomanžele zamračeně, ale ke konci večera mávl rukou.
„Pojď, synu, dáme si ještě panáka,“ rozhodl. „A tvoje mladá ať si jde lehnout. Přeci jen je v jiném stavu.“
Ráno se Stanislava, opuchlá od pláče a cítící po hnoji, loudala po domě a bručela si pro sebe:
„Já hloupá si myslela, že se vrátím a bude tu uklizeno. Kdepak! Všechen nepořádek nechali mně. Já vám to zorganizuju, já vám po vás uklidím… Drzost! A to mám doma snachu…“
Za jediný týden si Eliška na Davida zvykla až bolestně. Nedokázala si představit, že by ho pustila z dosahu.
„Co kdybychom se vzali?“ navrhl jednou Viktor.
„Zbláznil ses? Moji rodiče by to nikdy nedovolili.“
Na nádraží přivítat matku ale Eliška nepřijela sama. Přivezl ji David, ve svém autě.
Stanislava vystoupila z vlaku zachmuřená jako bouřkový mrak. Dceru odbyla mávnutím ruky.
„Teď mi dej pokoj, je mi zle. A ty taky nejsi žádný svatoušek. Věděla jsi, že tvůj bratr žije s ženskou, a mlčela jsi!“
Eliška se nervózně ohlédla ke plotu. U auta stál David. Vzala matku rovnou k němu a David pohotově zahrál roli taxikáře.
Od té chvíle se Eliška s Davidem vídat skoro nemohla. Jenže vzpomínky na společné dny a noci se jí rozlévaly tělem jako horké vlny. Byla by za ním klidně letěla na konec světa. Potkávali se už jen ve škole, na chodbách o přestávkách. Právě tam mu pošeptala:
„O víkendu jedu domů s mámou.“
„Jak tě mám pustit?“ vydechl. „Nedokážu si představit, že tě neuvidím ani jeden den. Nemohl bych přijet taky?“
„Blázne, rodiče mě hlídají na každém kroku.“
„Řekneš, že jdeš do obchodu nebo ke kamarádce. Já budu čekat.“
A přesně tak to udělali.
…Na vesnici mezitím propuklo jaro. Slunce se opíralo do dvorků a po cestách se leskly kaluže. Když Eliška po příjezdu vešla s matkou do domu, zahlédla, jak se po dvoře honí bratr s Lenkou Urbanovou. Smáli se a křičeli.
„Pojď, dcero,“ pobídla ji matka.
„Mami, proč tam tak blbnou? Lenka si dokonce obula moje gumáky,“ podivila se Eliška.
Stanislava zamručela: „Tak proč by neběhali… vždyť Irena jiná není. Pořád by jen lítala jako splašená kobyla. Říkala jsem jí, ať leží…“