„…a kdo tě vůbec někam honí. Lež, říkám ti, lež a odpočívej. Vždyť se může stát cokoliv, ještě bys mohla přijít o dítě!“ rozčilovala se Stanislava dál, sotva popadla dech. „Jenže kdepak, neposlouchá. Snad se aspoň po porodu uklidní, co myslíš? Já v to vážně doufám.“
V tu chvíli se k matce i sestře přitočil mladší bratr Matyáš. Bez okolků je oba objal kolem pasu a s hrdým úsměvem prohlásil:
„A víte, co? Lenka mě naučila plivat nejdál ze všech!“
Stanislava se ušklíbla: „No prosím, to mě vůbec nepřekvapuje. To je celá Lenka…“
Přestože jí snacha zpočátku lezla na nervy, netrvalo dlouho a Stanislavin odpor povolil. Jasně, Lenka byla nešikovná – pánvičku držela, jako by ji viděla poprvé, a vaření jí nikdy nikdo pořádně nevysvětlil. Jenže měla v sobě nakažlivou radost. Smála se bez zábran, byla rozverná jako malé sele a brzy si dovolila i na tchyni – jednou ji šťouchla prstem do boku, jindy ji vyděsila hlasitým „Baf!“, až se Stanislava lekla a pak se sama smála.
Když šli jednou společně na koncert do místního klubu, Lenka se bez ostychu přihlásila, když moderátor vyzval dobrovolníky. Vyšla na pódium a zazpívala píseň věnovanou matkám. Zpívala tak procítěně, že sál ztichl a po posledním tónu se ozval bouřlivý potlesk.
Podobně zazářila i u Ivany Dlouhýové, kam byli pozvaní na narozeniny pětileté Klárky Malé. Hosté už se začínali nudit, děti posedávaly znuděně v koutě, když Lenka vymyslela soutěž. Rozproudila celou místnost, smích se nesl domem ještě dlouho a všichni ji přemlouvali, ať přidá další hru.
S Matyášem, mladším bratrem Adama Bednáře, si Lenka tykala skoro okamžitě, jako by se znali roky. A s Eliškou si také brzy našly společnou řeč.
Stanislava si to v hlavě přerovnala: „Že neumí vařit? To je přece maličkost. To se dá naučit. Hlavní je, že má srdce na správném místě. Vidím, jak ji Adam miluje, a ona se ho drží jako kotě. A v rodině přece nejde o hrnce a pánve.“
Stačil jediný týden a Stanislava si snachu pustila k tělu. Dokonce ji napadlo: „Byla bych snad šťastnější, kdyby přišla tichá, poslušná holka, vydrhla kuchyň, napekla koláče a pak se mnou seděla mlčky u stolu? Cizí dítě je vždycky trochu záhada. A kolikrát se snachy s tchyněmi nesnášejí. Lenka je sice trochu líná a neobratná, ale je upřímná a nic neskrývá. Jinou bych snad ani nechtěla.“
Eliška mezitím, sotva po příjezdu vypila hrnek čaje, ztratila rozum a vyrazila „za kamarádkou“. Řekla to matce rovnou, bez okolků. Stanislava jen mávla rukou – měla plnou hlavu jiné práce – a pustila se do učení mladé snachy, jak se peče domácí chleba. Lenka se přitom přihlásila sama, s nadšením.
Jen na okamžik píchlo Stanislavu u srdce, když z okna sledovala dceru, jak mizí po cestě. A automaticky za ní zavolala:
„Adame! Dohlédni na sestru, ať k Barboře Bílýové dojde v pořádku!“
Adam pochopil hned. Nastartoval motorku a vyrazil za Eliškou.
Později doma, za všeobecného smíchu, vyprávěl:
„Jedou, jedu… a najednou stopa pryč. Zabočila do uličky mezi domy. Slezu z motorky a běžím za ní. A co nevidím – nasedá do auta. Do takové omlácené sedmičky. Tak fofrem zpátky, skok na motorku a beru to objížďkou. Auto se loudalo, řidič vypadal, že si není jistý. Dojel jsem je, kouknu dovnitř a hulákám: ‚Ahoooj!‘ Eliška ani hlavu neotočila, ale ten za volantem na mě civěl jak vyoraná myš. Dojeli k lesíku na mýtinu, já za nimi. Vylezli jsme, seznámili se, zapálili si.“
…Eliška pak seděla doma u stolu, rudá až za ušima. Vedle ní mladý muž, oba koukali do desky stolu a mlčeli.
Ctibor Janeček, který už měl za sebou svatbu syna, to nevydržel první:
„Tak copak, dcero? Seznámíš nás? Chápu to správně, že tohle je tvůj ženich, když za tebou přijel?“
Host, David Vaněk, zvedl hlavu a podíval se Ctiborovi přímo do očí:
„Ano. Ženich.“
„Tak to budeme brát tak, že jsi přijel na námluvy.“
David se podíval na Elišku, chytil ji za ruku. Všichni hned viděli, jaký obdiv má v očích:
„Ano, přijel jsem se ucházet.“
„Tak to je v pořádku,“ usmál se Ctibor.
Stanislava si přitiskla kapesník k očím, slzy se jí nečekaně nahrnuly. Lenka, sedící vedle ní, ji objala a s radostí políbila na tvář:
„Copak, maminko? Vždyť Elišku budeme vdávat! To je přece štěstí.“
Ctibor vstal, obešel stůl a podal budoucímu zeti ruku:
„Tak vidíš, dceru jsme pro tebe schovávali. Konečně ses objevil. Teď už na ni budeš dávat pozor ty.“