Radka Hloušková
„Radko, vůbec si uvědomujete, do jaké rodiny se snažíte proniknout?“
Iveta Konečná seděla naproti mně v jejich venkovském domě a propalovala mě pohledem, jako bych byla skvrna, která kazí dokonale prostřený ubrus. Přijela jsem se seznámit s rodiči ženicha své dcery. Sabina Králová vedle mě seděla shrbená, ramena stažená, jako by se chtěla zmenšit a zmizet.
„Vaše dcera je jistě hezká mladá žena,“ pokračovala Iveta chladně, „ale jinak… bez původu. Žádné známosti, žádné pořádné vzdělání. Jen ta vaše pekárna, ze které je cítit droždí na sto metrů. Chápete, že my se stýkáme s podnikateli, bankéři. A vy jste kdo? Obyčejná pekařka.“
To slovo vyslovila s takovým odporem, jako by jí pálilo rty.
Mojmír Sedláček, její manžel, mlčel. Upřeně hleděl do talíře, jako by na něm bylo něco nesmírně důležitého. Ondřej Vaněk nervózně mačkal ubrousek, až ho téměř roztrhl.
„Mami,“ hlesla Sabina, bledá jako stěna. „Proč tohle říkáš?“
„Protože mluvím otevřeně. Ať hned ví, kam patří.“
Odložila jsem příbor. Pomalu jsem vstala a vzala si kabelku.
„Sabino, jdeme.“
„Mami, prosím, počkej…“
„Řekla jsem, že jdeme.“
Odešly jsme. Iveta Konečná nás sledovala s výrazem vítězky, s úsměvem, který říkal, že dosáhla svého.
V autě Sabina plakala, tvář přitisknutou ke sklu. Já svírala volant tak silně, až mě bolely prsty, a v hlavě mi zněla jediná myšlenka: tady něco nehraje. Ta žena hraje aristokratku až příliš okázale. Příliš hlučně.
Luboš Pecháček se v pekárně objevil pozdě večer. Už jsem zamykala a utírala pult.
„Radko,“ zamračil se, „opravdu se chceš hrabat v cizích špinavostech?“
„Chci,“ odpověděla jsem bez zaváhání. „Potřebuju vědět, kdo Iveta Konečná doopravdy je. Instinkt mi říká, že je to celé podvod.“
Vzala jsem z kapsy peníze, které jsem mu podala. Nebylo jich mnoho, jen to, co jsem dokázala ušetřit. Přijal je a pomalu zavrtěl hlavou.
„Dobře. Ale až to zjistíš, možná budeš litovat.“
Za dva týdny se vrátil s tlustou složkou. Bez slova ji položil na stůl.
„Čti,“ řekl. „A pořádně zvaž, jestli tohle chceš vědět.“
Otevřela jsem desky. Archivní záznam: Iveta Konečná, dříve Rita Kuzjakina, pochází z obce Kroměříž. Rodiče alkoholici, útěk z domova, falešný diplom. Dál následovaly fotografie z hotelu – Iveta v objetí s mužem. Radim Jaroš, bankovní dohled nad jejich podnikáním. A nakonec výpisy z účtů. Roky potají převáděla peníze z manželových financí. Pro syna v zahraničí, o jehož existenci Mojmír netuší. Dělníci v továrně čekali měsíce na výplaty, zatímco ona posílala tisíce korun svému utajenému dítěti.
Složku jsem zavřela. Ruce se mi třásly. V hlavě mi bušila jediná otázka: „Co když mi Sabina nikdy neodpustí? Co když tohle…“