Podívala se na mě s takovou nenávistí, až mi přeběhl mráz po zádech. Ten pohled byl ledový, ostrý, plný slibu pomsty.
„Ještě toho budeš litovat,“ procedila Iveta Konečná skrz sevřené prsty. „Zničím tě.“
„Klidně to zkus,“ odpověděla jsem tiše, přesto můj hlas dolehl ke všem přítomným. „Ale než začneš, vysvětli svému muži, kam se ztratily ty peníze.“
Bez dalšího slova se otočila a téměř vyběhla ke dveřím. Mojmír Sedláček ji chvíli mlčky sledoval, pak sklopil zrak k bankovním výpisům, které svíral v ruce. Nakonec pohlédl na Radima Jaroše sedícího stranou, bledého jako stěna.
„Ty?“ zaznělo sálem, tvrdě a bez emocí. „Můj přítel?“
Radim se pokusil zvednout, ale hluk hostů ho přehlušil. Někdo začal telefonovat, vzduchem probleskly záblesky mobilů, ozvaly se výkřiky a zmatené hlasy.
Sabina Králová ke mně přišla pomalu. Dívala se na mě, jako by mě viděla poprvé v životě.
„Mami… proč?“ zeptala se tiše.
„Protože jsi moje dcera,“ odpověděla jsem. „A nikdo nemá právo tě veřejně ponížit a nazvat tě bez kořenů.“
O tři dny později si Sabina balila věci. Stála jsem ve dveřích a mlčky sledovala, jak skládá oblečení do cestovní tašky.
„Všechno jsi zničila,“ řekla, aniž by se na mě otočila. „Mohla jsem být šťastná. S Ondřejem nám to fungovalo.“
„Sabinko…“
„Neříkej mi tak. Vybrala sis svou pravdu místo mého života. Myslíš, že ti za to budu vděčná?“
„Urazila tě před všemi. Opravdu bys s tím dokázala žít?“
„Chtěla jsem žít s Ondřejem,“ otočila se ke mně se slzami v očích. „Teď je jeho otec vyšetřovaný, matka zmizela, všechno se sesypalo. A Ondřej se na mě ani nedokáže podívat. Připomínám mu tenhle chaos.“
Zapnula tašku, přehodila si přes rameno bundu.
„Jedou k tetě Zuzaně Křížové. Tady už pro mě nic není.“
„Prosím, počkej…“
„Nevolej mi. Potřebuju čas.“
Dveře se zavřely a v bytě nad pekárnou zůstalo ticho.
Uplynuly dva měsíce. Sabina se neozývala. Ondřej přišel jen jednou, přinesl obálku od otce — peníze pro dělníky, kterým dlužili mzdy. Mojmír rozprodával majetek, aby vše uhradil. Iveta Konečná mezitím utekla do zahraničí za synem, ještě než byly účty definitivně zablokovány. Radim Jaroš zmizel beze stopy.
Lidé z továrny začali chodit do pekárny. Děkovali, někteří plakali. Jedna žena mi svírala ruce a mezi vzlyky opakovala:
„Zachránila jste nás, paní Radko Hloušková. Neměla jsem ani na léky pro vnuka. Ta ženská nás roky okrádala a my se báli promluvit.“
Stála jsem za pultem a přemýšlela o tom, jak zvláštní podobu někdy spravedlnost má a jak vysokou cenu za ni člověk zaplatí.