Myšlenka se mi v hlavě zadrhla: co když jí tímhle převrátím celý svět naruby? Jenže pak se mi vybavil Sabinin výraz. Jak seděla shrbená u stolu, jak ji veřejně označili za někoho bez kořenů.
Svatba se konala v restauraci u řeky. Sto padesát hostů, všude květiny, hudba se nesla sálem. Sabina Králová v bílých šatech doslova zářila a Ondřej Vaněk jí nepustil ruku ani na vteřinu.
Iveta Konečná seděla u čestného stolu, perlový náhrdelník kolem krku, úsměv pro každého a samozřejmost v každém gestu, když přijímala gratulace.
Po prvních přípitcích si vzala mikrofon.
„Ráda bych řekla pár slov o nevěstě.“
V sále se rozhostilo ticho. Sevřela jsem kabelku na kolenou tak silně, až mě zabolely prsty.
„Sabina je milá dívka, to jí neberu,“ pokračovala. „Ale buďme upřímní, Ondřeji. Polní plevel mezi růžemi vždycky vyčnívá. Já bych si na tvém místě dvakrát rozmyslela, psát na ni majetek. Nemá původ. Krev pouličního psa se dřív nebo později ozve.“
Sabina ztuhla. Tvář měla stejně bledou jako šaty. Ondřej sebou trhl, otevřel ústa, ale slova nepřišla.
Zvedla jsem se, došla k moderátorovi a vzala si mikrofon.
„Iveto Konečná, dovolíte mi také pár vět? Když už mluvíme o rodokmenu.“
Otočila se ke mně. V očích se mihlo cosi, co připomínalo strach.
Vytáhla jsem složku. „Tady je potvrzení. Iveta Konečná, původně Iveta z Kroměříže. Rodiče zaměstnanci lesního podniku, oba měli slabost pro alkohol. Diplom falešný. Nebo se pletu, paní Iveto?“
Vykročila ke mně, obličej zkřivený vztekem. „Co si to dovoluješ?!“
„A tohle,“ vytáhla jsem fotografie a ukázala je hostům, „jste vy s Radimem Jarošem. Hotel, minulý měsíc. Váš manžel byl zrovna na služební cestě.“
Mojmír Sedláček vstal, vytrhl mi snímky z ruky. Díval se na ně a tvář mu tvrdla.
„A nakonec,“ položila jsem na stůl výpisy, „peníze z továrny. Ty, na které dělníci čekali půl roku. Posílala jste je na účet do zahraničí. Svému synovi, o kterém nikdo nevěděl. Zatímco jiní neměli čím nakrmit vlastní děti.“
Mojmír mlčky hleděl na ženu. Pak pronesl jediné slovo: „Iveto?“
Ustoupila, perly na krku se jí rozechvěly. „Mojmíre, to není pravda, všechno si vymyslela tahle… tahle pekařka!“
Zvedl ruku. Polekaně ucukla, zakopla o nohu židle a spadla. Ondřej se vrhl mezi ně.
„Tati, nech toho!“
Hosté vyskočili, někdo vykřikl. Stála jsem s mikrofonem v ruce a sledovala, jak se jejich naleštěná realita rozpadá na kusy.
Iveta se zvedla ze země a dlaní si tiskla rozbitý ret.