Svlékla se ze slavnostních šatů, natáhla si noční košili a s tichým povzdechem se zadívala z okna. U místního kulturního domu už to nejspíš žilo naplno – za chvíli měly začít ohňostroje a hudba se měla rozléhat až do rána. Jenže rodiče se brzy znudili, a tak byl verdikt jasný: domů. A když domů oni, tak i ona.
Vztek v ní vybuchl bez varování. Popadla kartáč na vlasy a mrštila jím do kouta.
„Proč mají všichni normální rodiče, a já dozorce?“ vyjela nahlas do ticha pokoje. „Chci svobodu! Chci se toulat až do rána, sama, bez mámy a táty za zády!“
Do dveří se s ospalým zívnutím opřela Stanislava Zelenýová.
„Co tu vyvádíš? Třískáš a nedáš spát,“ zamumlala. „Lehni si, Eliško. Ráno je taky den.“
Na rodinné poradě padlo rozhodnutí: studovat do města Eliška pojede, ale s matkou. Prý to tak bude správné. Pronajaly malý byt hned u vysoké školy. A přestože se změnila adresa, její život zůstal téměř stejný. Po vyučování na ni Stanislava čekala, odvedla ji domů, postavila večeři a zavřela dceru do pokoje nad skripty. Sama se pak usadila v kuchyni s knihou, případně volala domů.
„Stýská se mi,“ svěřovala se Ctiborovi Janečkovi i synům.
„Zvládneme to,“ uklidňoval ji manžel. „Víš přece, že to má smysl. Tři roky bez tebe přežijeme. A Eliška se nám vrátí jako vzdělaná dáma. Pak se poohlédneme po ženichovi – a když bude chtít, ukáže sama, komu dá srdce.“
Eliška ty rozhovory slyšela. Vnímala i matčiny povzdechy. A jednou už to nevydržela.
„Mami, tohle je přehnané,“ vybuchla. „Vy s tátou se chováte, jako bych byla malé dítě. Jsem dospělá, poradím si. Vrať se domů, tam tě potřebují víc než tady!“
Stanislava se zatvrdila.
„Neodjedu,“ řekla rázně. „A jestli já zmizím, přijede otec. Tak si to zapamatuj. Co tě to najednou popadlo? Nezamilovala ses snad? Nevolá tě příroda?“
Další rok už Eliška nebydlela s matkou, ale s bratrem. Rodiče usoudili, že dva „studenty“ uživí. Po škole tak na Elišku čekala nová povinnost – vařit Adamovi Bednářovi. Ten se v městském rytmu rychle zabydlel. Jakmile sestra usnula, zamkl byt a vyrazil ven. Nad ránem se vracel, doprovodil ji do školy a s pocitem splněné bratrské povinnosti padl do postele. Když Eliška končila výuku, Adam se teprve probouzel.
Právě v tom roce se Adam oženil. Jednoho rána přivedl domů dívku s křiklavě růžovými vlasy a drzým úsměvem.
„To je Lenka Urbanová,“ pronesl lhostejně. „Seznámili jsme se v klubu. Odešla z domu, nemá kam jít, tak zůstane u nás. Rodičům ani slovo.“
Od té doby Elišku po návratu čekali dva. Bratr a jeho přítelkyně, neustále do sebe zavěšení.
Lenka se jí posměšně ptala: „Hele, proč tě Adam furt vodí? Vždyť jsi kus ženské, dojdeš sama.“
„Drž se zpátky,“ ohradila se Eliška. „Taky bych to tak chtěla, ale nerozhoduju o tom.“
„Ani ty ne,“ okřikl Lenku Adam a cvrnkl jí do nosu.
Lenka se na něj vyzývavě podívala. „Teď už jo. Patřím do vaší rodiny. A mimochodem – jsem těhotná. Tak co s tím, Adame?“
Svatba byla skromná, jen v kruhu nejbližších. Den před obřadem stála Stanislava v kuchyni a hořce plakala.
„Celý život jsme se báli o dceru, a syn nám provede tohle!“ lkala. „Přitáhne domů opici. Nedokážu se na ni ani podívat.“
Ctibor Janeček starší seděl otupěle, mlčky kouřil a přemýšlel. Když viděl, jak se mladí bez ostychu objímají na gauči v obýváku, přesunul se do kuchyně, aby byl ženě oporou.
„Nemusí se ti líbit,“ pronesl tiše. „Nebudeš s ní žít ty, ale Adam.“
Stanislava prudce odhodila nůž a třásla hlavou, vlasy jí náhle zešedly.
„Jenže budu!“ vyhrkla. „Budu muset řešit, kde budou bydlet, z čeho žít… její rodiče se jí zřekli. A my teď musíme všechno promyslet, protože následky poneseme všichni.“