Lucie ztratila trpělivost. „Tak běž dolů a zeptej se jí na to,“ utrousila podrážděně. „Já opravdu nemám čas řešit cizí rodinné záležitosti.“
Daniela sklopila oči a po krátké pauze téměř šeptem dodala: „Moje… naše máma zemřela před dvěma týdny.“
Lucii jako by někdo podrazil nohy. Kolena se jí roztřásla a musela se opřít o zeď, aby nesjela k zemi. To přece nemohla být pravda. V hlavě jí hučelo a myšlenky se rozbíhaly všemi směry.
„Kolik ti vlastně je?“ zeptala se po chvíli ochraptělým hlasem.
„Šestnáct. Nedávno jsem měla narozeniny,“ odpověděla Daniela.
„A co ode mě chceš?“
Dívka se nadechla a sepjala ruce, jako by se chystala prosit. „Mohla bych u vás chvíli zůstat? Jen na krátko, slibuju…“
Lucie se hořce zasmála. „To si děláš legraci? Samozřejmě že ne. Máš přece svou rodinu. Pro mě moje matka zemřela dávno předtím, než skutečně odešla. O sourozence jsem nikdy nestála. Udělala své rozhodnutí už před lety, takže tím to končí. Nemáme si co říct.“
Bez dalšího vysvětlování Danielu odstrčila z prahu a zabouchla dveře tak prudce, až to zadunělo po chodbě.
S telefonem v ruce přešla k oknu. Viděla, jak se Daniela nejistým krokem potácí z domu ven a nakonec se sesune na lavičku pod okny. Lucii sevřelo u žaludku. Vytočila číslo, které znala nazpaměť, a bez pozdravu vyhrkla:
„Tati, co se to má sakra dít?“
„Ahoj, holčičko. O čem mluvíš?“
„Sedím doma a na prahu se mi objeví šestnáctiletá sestra. Nemáš mi k tomu něco říct?“
Na druhém konci se rozhostilo ticho tak těžké, že Lucie slyšela vlastní dech.
„Tati?“ zvýšila hlas. „Když mlčíš, tak to znamená, že víš víc, než říkáš!“
„Takže… ona porodila,“ ozval se po dlouhé chvíli Radim.
„Kdo porodila? Máma? Tati!“ skoro křičela.
Radim si povzdechl. „Lucie, já ji viděl naposledy asi před čtrnácti lety. Ani jsme spolu nemluvili. Myslel jsem, že se toho dítěte zbavila, jak mi tehdy tvrdila… O její smrti mi řekli sousedi, úplnou náhodou. Dokonce mi cpali adresu, abych šel na pohřeb, ale víš, jaký jsem k ní měl vztah…“
Lucie se sesunula na židli. Zvedla se jí vlna nevolnosti. Postupně jí docházelo, že matka ji neopustila z vlastní vůle. Že to byl otec, kdo trval na tom, aby se vzdala nejen práv, ale i jí samotné. Celé roky žila v přesvědčení, že byla matce lhostejná, že si vybrala jiný život. Teď, když si vybavila Radimovu povahu a jeho potřebu mít vše pod kontrolou, začaly do sebe jednotlivé střípky zapadat. V hlavě se jí mísila bolest, vztek i hořká žárlivost…