„To jsi ty?“
Klára Mlynářová poznala hlas dřív, než zvedla hlavu. Daniel Mlynář stál uprostřed haly a jí se sevřel žaludek, jako by se v něm všechno stáhlo do jednoho tvrdého uzlu.
Působil dokonale upraveně. Oblek šitý na míru, na zápěstí drahé hodinky, po jeho boku mladá žena v šatech s hlubokým výstřihem. Smála se něčemu na displeji telefonu, lehce, bezstarostně. Klára seděla opřená o stěnu. Na sobě měla obnošený béžový kabát a na kolenou levnou kabelku. Teprve před dvěma týdny vyšla z laboratoře, kde strávila sedm set dní práce bez přestávky. Spala na skládacím lůžku. Jedla to, co někdo dovezl z nejbližšího obchodu.
„Kláro, to myslíš vážně?“ Daniel k ní přišel blíž. „Ty jsi tady? V soukromém terminálu?“
Jen přikývla a dál se dívala do země.
„Čekám na let.“
Zasmál se. Hlasitě a ostře. Dívka vedle něj konečně zvedla oči od telefonu a přejela si Kláru pohledem od hlavy k patě.
„Dane, to je ta tvoje bývalá?“ zakryla si ústa rukou. „Ta, co se hrabala v hlíně?“
„Přesně ta.“ Daniel si dřepl přímo před Kláru a zadíval se jí do obličeje. „Poslouchej, Klárko, asi ses spletla ve dveřích. Tohle je prostor pro VIP. Chápeš? Tady nejsi správně.“
Něco v ní prasklo. Sevřela ucha kabelky tak silně, až ji zabolely prsty.
„Vím přesně, kde jsem.“
„Ale no tak, nedělej scény. Nechceš pomoct?“ ušklíbl se. „Slyšel jsem, že tady berou uklízečky. Prý slušné peníze. Pro tebe ideální.“
Zvedla hlavu a podívala se mu přímo do očí. Usmíval se. Ne zlomyslně. Prostě samozřejmě. Jako by to bylo naprosto normální.
„Vždycky ti šlo skvěle jediné,“ řekla tiše. „Přimět ostatní, aby se cítili jako nic.“
Úsměv mu na okamžik ztuhl.
„Cože?“
„Nic. Zapomeň na to.“
Daniel se posadil do křesla naproti, nohu přes nohu. Anežka Pražáková — Klára si vybavila její tvář ze sociálních sítí — se usadila vedle něj a znovu se ponořila do telefonu.
„Hele, neber si to osobně,“ naklonil se k ní Daniel. „Ale za to, jak to dopadlo, si můžeš sama. Soud všechno jasně rozlišil. Ty jsi byla technická podpora. Já jsem budoval byznys. Ty sis chtěla všechno přivlastnit. To nebyla spravedlnost, to byla chamtivost, Kláro. Úplně obyčejná chamtivost.“
Mlčela. V hlavě se jí znovu promítl den u soudu. Jeho právník monotónně četl dokumenty: „asistentka, pomocná síla, vykonavatelka“. Její jméno tam bylo také, ale malým písmem. Pět let práce zmizelo v jeho rukou. Firma, výzkum, dům — všechno připadlo jemu. Jí nechali jediný patent. Experimentální odrůdu, kterou Daniel označil za bezcenný nesmysl.
„Nechtěla jsem ti to brát,“ promluvila konečně a zadívala se na něj. „Chtěla jsem jen, abys uznal, že je to i moje práce. Ale to jsi nedokázal. Pro tebe jsem byla nikdo.“
„Tak to ale…“