„…je to tak,“ mávl rukou Daniel Mlynář a pokrčil rameny, jako by mluvil o počasí. „Bez mé podpory bys dodnes seděla zavřená v laboratoři za almužnu. Já ti otevřel dveře. Dal jsem ti příležitost.“
Klára Mlynářová se na něj zadívala, klidně, bez emocí. „Nevzal jsi mi šanci. Vzal jsi mou práci a přepsal ji na sebe.“
„Já z ní udělal fungující byznys!“ zvýšil Daniel hlas. „Ty by ses utopila ve svých pokusech a tabulkách. Já vybudoval holding. Obchodoval jsem se zrnem, navázal kontakty, podepsal smlouvy. A mimochodem — letím uzavřít kontrakt za obrovské peníze. Skutečně velké. A ty?“ přejel ji pohledem. „Sedíš tady v obnošeném kabátu.“
Zvedl se, uhladil si sako a nasadil úsměv, který měl znít velkoryse.
„Musím jít. Přeju ti hodně štěstí. Opravdu. Snad si najdeš něco vlastního. Třeba menšího. Ale svého.“
Anežka Pražáková vstala s ním. Věnovala Kláře poslední pohled — soucit propletený s pocitem nadřazenosti.
„Pojď, Dane. Za deset minut začíná boarding.“
Klára zůstala sedět a sledovala jejich vzdalující se postavy. Necítila křivdu. Jen prázdno. Únavu z toho, že ji nepochopil. Ani teď.
„Paní Mlynářová?“
Trhla sebou. Vedle ní stál muž v tmavém obleku, prošedivělé skráně, klidný, soustředěný výraz. Poznala ho z videohovorů. Vlastimil Tesař, asistent Bohuslava Bílého.
„Váš let přistál. Můžeme vyrazit?“
V hale se rozhostilo ticho. Daniel se otočil. Zastavil se v půli kroku. Anežka ztuhla s telefonem v ruce.
„Ano,“ odpověděla Klára, vstala a vzala si tašku.
Daniel se vrátil o pár kroků zpět. „Počkej. Jaký let?“
Vlastimil Tesař se na něj podíval chladně, bez známky zájmu. „Soukromý. Paní Mlynářová odlétá do Brna na pozvání pana Bílého.“
Danielova tvář zbledla. Nejdřív zmatení, pak cosi, co připomínalo obavy.
„Bílého? Bohuslava Bílého?“
„Ano.“
„To… to není možné,“ vydechl.
Klára se na něj podívala poprvé bez napětí. Téměř zvědavě. „Žádný omyl. Pracuji pro něj. Jsem hlavní konzultantka pro agrotechnologie.“
Daniel otevřel ústa, ale slova nepřišla. Anežka nepatrně ustoupila, jako by se chtěla od situace oddělit.
„Jak… vždyť jsi byla dva roky pryč, někde zapadlá…“
„Pracovala jsem,“ odpověděla klidně. „Na tom ‚bezcenném‘ patentu, který jsi mi nechal. Na experimentální odrůdě, kterou jsi odepsal.“
Udělala k němu krok blíž. „Vyvinula jsem novou technologii. Výnosy jsou trojnásobné oproti všemu, co je teď na trhu. Bohuslav Bílý koupil řešení před půl rokem. Od té doby připravuji spuštění.“
„Před půl rokem?“ zašeptal Daniel. „Takže ty… už tehdy…“
Klára se nadechla a její hlas zůstal pevný. „Už tehdy jsem věděla, že to vyjde.“