Už dávno věděla, že to dopadne dobře. Ano.
Daniel po ní náhle sáhl a sevřel jí zápěstí. Klára sebou cukla, ale on nepovolil.
„Počkej. Prosím, počkej,“ vyhrkl. „A co můj holding? Pole, na kterých pěstuju obilí — vždyť to je přece i tvoje práce. Ty jsi to celé vymyslela!“
Vyprostila se z jeho sevření. Pomalu, bez zbytečných gest, zato nekompromisně.
„Ne,“ řekla klidně. „Já jsem to zabezpečila.“
„Jak to myslíš?“
„Zabudovala jsem do odrůdy pojistku. Čistě biologickou. Tenhle typ žije maximálně dvě sezony. Pak degraduje. Bez speciální výživy se z něj stane obyčejný plevel.“ Podívala se mu přímo do očí. „A receptura té výživy byla jen u mě. Tobě jsem ji nikdy nepředala.“
Daniel ustoupil o krok. Klára viděla, jak se mu v obličeji zlomil výraz — pochopení přišlo jako studená vlna.
„Ty jsi to… udělala schválně?“
„Počítala jsem s možností, že mi práci někdo vezme. Připravila jsem se. A přesně to se teď děje.“
„Ale moje pole…“ Hlas se mu roztřásl. „Vždyť tam…“
„Odumírají. Už třetí měsíc,“ doplnila ho. „Všiml sis poklesu výnosů? Menšího zrna? Toho, že investoři začali klást nepříjemné otázky?“
Vytáhl telefon a zběsile v něm listoval. Prsty se mu třásly tak, že sotva trefoval displej.
„Smlouva, kterou letíš podepsat,“ pokračovala Klára tiše, „už neexistuje. Investoři odstoupili včera. Zjistili, že tvoje pole už nic nevydělají. Ten let je zbytečný.“
Zvedl k ní pohled plný strachu.
„Kláro, počkej… můžeme se přece domluvit. Netušil jsem, že to dotáhneš tak daleko. Myslel jsem, že…“
„Že se zlomím,“ skočila mu do řeči. „Že bez tebe nic nejsem. Že budu litovat, že jsem odešla.“
Naklonila se blíž. Mluvila potichu, ale každé slovo dopadlo tvrdě.
„Já jen pracovala. Dva roky. V zimě, bez peněz, bez spánku. Věřila jsem tomu, co jsem vytvořila. Ty ses smál. A teď stojím tady já. A ty máš zničený byznys a cizí peníze, které nebudeš mít z čeho vrátit.“
„Prosím…“
„Varovala jsem tě u soudu,“ řekla už rovně. „Říkala jsem, že to sám nezvládneš. Že vývoj není složka papírů, ale živý proces. Jenže tys neposlouchal. Pro tebe jsem byla hysterka.“
Narovnala se.
„Sbohem, Danieli.“
Vlastimil Tesař jí podržel dveře. Klára vykročila na letištní plochu. Studený vítr ji udeřil do tváře. O pár desítek metrů dál stál bílý letoun s úzkým modrým pruhem na trupu.
Neohlédla se. Vyšla po schodech nahoru a vstoupila dovnitř. Kabina byla světlá a tichá. Letuška se usmála a ukázala jí místo u okna.
Klára se posadila. Ruce se jí chvěly. Sevřela je v pěst, pak je pomalu uvolnila a zhluboka se nadechla.
Před dvěma lety stála sama v prázdné laboratoři na okraji města a ptala se, jestli to ustojí, jestli to má smysl a jestli to dokáže bez cizí podpory.