„To myslíš vážně, Kláro? Tři hodiny jsme se kodrcali vlakem a u vás se nedá ani najíst?“ rozhodila rukama Stanislava Králová, sestřenice Romanova strýce. Těžké náramky na jejích zápěstích se rozezněly jako poutové rolničky a její hlas zaplnil celou předsíň.
Klára Vondráčková stála u kuchyňských dveří a v prstech mačkala balíček papírových ubrousků. Motala se jí hlava, v krku ji pálilo, jako by polykala jemný písek, a oči měla zastřené horečkou. Sotva se zvedla z postele, aby otevřela nečekané návštěvě, a teď cítila, že poslední zbytky trpělivosti povolují. Stanislava, její manžel Libor Hruška a jejich dospělá dcera Adéla Zikmundová stáli v předsíni jejich malého bytu a dívali se na ni s očekáváním, jako by měla během pár minut nachystat hostinu pro celé město.
„Promiňte,“ vypravila ze sebe s námahou a zadržela kašel. „Jsem nemocná. Nikoho jsem dnes nečekala.“
„Nečekala?“ Adéla, štíhlá, výrazně nalíčená, přimhouřila oči. „Roman přece říkal, že se stavíme. To ti nedal vědět?“
Kláře se stáhl žaludek. Roman. Samozřejmě Roman. Její manžel, společenský typ, který měl dveře otevřené pro každého příbuzného, i když to znamenalo proměnit jejich útulný byt ve veřejné nádraží.
„Ne,“ odpověděla tiše. Uraženost pomalu vytlačovala horkost v těle. „Nic mi neřekl.“
Stanislava si Klářiny slabosti vůbec nevšímala. Svlékla kabát a hodila ho na už tak přeplněný věšák.
„No jo, Roman,“ uchechtla se. „Všechno řeší na poslední chvíli. Nech to být, Klárko, my si poradíme. Kde máte kuchyň? Aspoň čaj bychom mohli udělat.“
Klára mlčky kývla ke dveřím vedle, za nimiž se skrývala jejich drobná kuchyň – její pýcha se zelenými záclonkami a policí s pečlivě srovnanými kořenkami. Chtěla něco dodat, ale místo toho se jen sesunula na židli v obýváku. V uších jí hučelo a svět před očima se rozmazával.
Byt Kláry a Romana ležel na okraji menšího města. Dvoupokojový byt ve čtvrtém patře, s výhledem na topoly a dětské hřiště, byl jejich prvním společným domovem. Klára ho milovala: ošlapané parkety, které spolu natírali, ranní vůni čerstvé kávy, svatební fotografie na stěnách. Všechno tu neslo jejich stopu – od polštáře s vyšitými iniciálami až po staré rádio, které Roman každé léto opravoval. Jenže od chvíle, kdy se sem před třemi lety nastěhovali, začala Romanova rodina brát tenhle byt jako otevřený prostor pro kohokoli.
Stanislava, Libor a Adéla rozhodně nebyli první, kdo se objevil bez ohlášení. Loni tu byla Romanova matka, pak bratranec z jiného města a dokonce i Stanislavina sousedka, která se „jen stavila na čaj“. Klára se snažila být vstřícná a chápavá manželka, ale někde hluboko v ní se postupně hromadila únava, o níž zatím nikomu neřekla.