Když se jí konečně podařilo na okamžik polevit v napětí, ozvalo se za dveřmi tiché zaklepání.
„Kláro, jsi v pořádku?“ nakoukl do pokoje Roman Jelínek. Ve tváři měl starost, kterou se ani nesnažil skrývat.
Podívala se na něj a v tu chvíli ji zradily emoce. Oči se jí zalily slzami. Ten pocit byl bodavý a známý – znovu zůstala sama se svými myšlenkami, zatímco svět okolo fungoval dál, jako by se nic nedělo.
„Jak asi,“ vydechla a snažila se, aby se jí hlas neroztřásl. „Je mi špatně. A tvoji příbuzní mají očividně pocit, že jen předstírám, abych jim nemusela vařit.“
Roman si přisedl na kraj postele a opatrně jí položil ruce na ramena.
„No tak,“ pokusil se o povzbudivý úsměv, který však působil nuceně a prázdně. „Nemyslí to zle. Jsou prostě hladoví. Objednám pizzu a bude klid.“
V Kláře to znovu vzkypělo.
„Pizzu?“ zvedla hlas a v očích se jí zablesklo. „Přijedou bez ohlášení, kritizují mě, chovají se, jako by jim tu všechno patřilo, a ty to chceš vyřešit pizzou?“
Roman si povzdechl. Bylo na něm vidět, že mu situace přerůstá přes hlavu.
„A co jiného mám dělat?“ rozhodil bezmocně rukama. Jeho pohled však pohasl a Klára si toho všimla.
„Proč bychom se měli pořád přizpůsobovat?“ řekla tiše, ale pevně. „Jsem nemocná, Romane. Není mi dobře. A ty ses mě ani nezeptal, jak se cítím, než jsi sem pozval návštěvu.“
Zmlkl. Jeho ticho bylo těžké a výmluvné. Vždycky mlčel, když nevěděl, co říct.
„Netušil jsem, že je to tak vážné,“ přiznal po chvíli. „Promiň, Kláro. Chceš, abych s nimi promluvil, ať odjedou dřív?“
Přikývla, bez snahy skrýt zoufalství. „Ano. A ještě něco… už nechci, aby byl náš byt průchozí stanice.“
Beze slov přisvědčil a poté odešel z místnosti.
Zůstala sama. Bezradnost ji přikryla jako těžká deka. Už nešlo jen o nemoc – vyčerpání pramenilo z toho, že se její domov změnil v místo, kde se necítila bezpečně.
Čas se vlekl. S každou další minutou cítila, jak z ní mizí zbytky sil. V hlavě se mísily Romanovy věty, poznámky Stanislavy Králové i její vlastní bolest. Ležela schoulená pod peřinou, snažila se nemyslet na dění v bytě, ale vlna křivdy se nedala zastavit.
Když znovu zaslechla kroky, sevřelo se jí srdce. Roman vstoupil dovnitř, tentokrát se však neposadil. Zůstal stát u postele a díval se na ni s nejistotou.
„Kláro, mluvil jsem s nimi,“ řekl klidně, v hlase se mu ale ozývalo napětí. „Odjedou zítra ráno, jak jsme se domluvili. A řekl jsem jim, že už nemůžeme přijímat návštěvy bez předchozí domluvy.“