Tentokrát však její tělo dalo jasně najevo, že už dál nemůže. Horečka se vyšplhala téměř ke čtyřicítce, klouby i svaly bolely a vyčerpávající kašel jí nedovoloval pořádně popadnout dech. Všechno v ní křičelo jediné: lehni si a odpočívej.
Z kuchyně se mezitím nesl ruch – cinkání talířů, vrzání dvířek skříněk a pronikavý hlas Stanislavy Králové, který zaplnil celý byt.
„Kláro, kde máte sůl?“ zavolala bez zaváhání. „A to tu vážně není ani chleba?“
„Je… ve skleničce na polici,“ ozvala se Klára sotva slyšitelně. „Chleba je v chlebníku.“
„Tohle má být chleba?“ objevila se Stanislava ve dveřích s půlkou tmavého bochníku v ruce. „Vždyť je ze včerejška, tvrdý jak kámen. Adélo, skoč do obchodu a kup něco normálního.“
Adéla Zikmundová protočila oči, ale bez řečí si obula boty a vyrazila. Libor Hruška mezitím mlčky zabránil celý gauč, listoval novinami nalezenými na konferenčním stolku a působil, jako by byl doma. Klára ho pozorovala a hlavou jí probleskla palčivá otázka: proč se tu všichni chovají, jako by jim tenhle byt patřil?
Zavřela oči a snažila se zkrotit narůstající podráždění i únavu. Každý pohyb byl čím dál náročnější a horkost jí pulzovala ve spáncích. O hodinu později se vrátil Roman Jelínek z práce. Z předsíně se ozýval jeho smích a vzápětí stál ve dveřích s uvolněným výrazem, jako by se doma nic zvláštního nedělo.
„Ty jsi nějaká bledá,“ zarazil se, když ji uviděl. V jeho obvykle veselých očích se objevil stín starosti.
„Je mi špatně,“ odpověděla krátce a s námahou. „A mimochodem – zapomněl jsi mi říct, že máme návštěvu.“
Roman si rozpačitě promnul zátylek a pokusil se o omluvný úsměv.
„Myslel jsem, že to stihnu říct… V práci jsem na to včera zapomněl a pak—“
„A pak jsi na to zapomněl úplně,“ doplnila ho Klára. Hlas se jí třásl spíš z hořkosti než z nemoci. Otočila se a zamířila do ložnice. „Jdu si lehnout. Nějak to zvládněte beze mě.“
Dveře za ní tiše zaklaply, přesto jí v uších dunělo, jako by někdo práskl vchodem. Sesunula se na postel, přitáhla si peřinu až k bradě a zavřela oči. Měla chuť křičet, brečet, vyhodit všechny z bytu, ale místo toho jen zhluboka dýchala a snažila se uklidnit.
Za zdí pokračoval zmatek. Stanislava se pustila do vaření něčeho, co zjevně nešlo podle plánu, Libor dál netečně civěl do novin a Adéla se smála do telefonu, pořizovala si snímky a okamžitě je sdílela na sociálních sítích. Klára slyšela Romanův hlas, jak se s rodinou hlasitě baví, a v hlavě se jí točila jediná myšlenka: její domov se mění v cizí prostor, kde se nebere ohled na její názor ani pocity.
Ležela nehnutě, dech se jí ztěžoval a vnitřní napětí svíralo hrudník. Večer se vlekl nekonečně dlouho a teprve když se jí podařilo alespoň trochu uvolnit a znovu nabrat klid, zdálo se, že by si konečně mohla na chvíli odpočinout…