— Podklady k darovací smlouvě už leží u notáře, zbývá jen tvůj podpis, — oznámila Božena Mareková a bez okolků mi podala tlustou složku s dokumenty přímo přes slavnostně prostřený stůl. Hosté se ještě ani nestačili rozloučit po oslavě narozenin mého manžela Radovana Pospíšila.
Ztuhla jsem s číší šampaňského v ruce. Všude kolem se ozýval smích, někdo právě vyprávěl vtip, talíře cinkaly o sebe, ale můj pohled se přikoval k těm deskám, jako by šlo o odjištěnou minu. Božena Mareková se usmívala tím svým typickým způsobem, který jsem se za tři roky manželství naučila číst — laskavý na povrchu, dravý a tvrdý pod ním.
— Jaká darovací smlouva? — zeptala jsem se co nejklidněji, přestože se mi v žaludku rozléval těžký pocit blížící se pohromy.
— Ale no tak, Lenko, — naklonila se ke mně tchyně a ztlumila hlas do důvěrného šepotu. — Vždyť jsme to s Radovanem dávno probrali. Babiččin byt na Vinohradech přejde na mě a na tatínka. Tak je to přece rozumnější. Jsme už starší, potřebujeme jistotu a klid.
Babiččin byt. Ten třípokojový v samotném srdci Prahy, který mi má vlastní babička odkázala teprve před půl rokem. Jediná věc, která byla skutečně moje a nebyla nijak spjatá s rodinou mého muže. Pomalu jsem zvedla oči k Radovanovi. Seděl na opačném konci stolu, zaujatě cosi vykládal svému bratranci a s okázalou pečlivostí se vyhýbal mému pohledu.
— Radovane! — zavolala jsem. Místnost okamžitě ztichla, jako by někdo stáhl hlasitost. Napětí v mém hlase nemohlo zůstat bez povšimnutí.
Manžel se neochotně otočil. Ve tváři měl vepsanou touhu zmizet, nejlépe propadnout se pod zem.
— Ano, Lenko?
— Tvoje máma tvrdí, že jste spolu řešili, že mám svůj byt převést na vás. Je to pravda?
Radovan nejdřív zrudl, vzápětí zbledl. Přesně takhle reagoval pokaždé, když byl přistižen při lži. Zaváhal, promnul si zátylek — jeho typické gesto, když byl v úzkých.
— Víš… máma říkala, že to bude nejlepší řešení pro všechny. Jsou s tím spojené daně, údržba… rodiče se v tom vyznají líp.
Pomalu jsem položila sklenku na stůl. Prsty se mi třásly, ale ne strachem. Byla to zlost, která se ve mně zvedala jako rozpálená vlna, přímo z hloubi hrudi.
— Nejlepší pro všechny? — zopakovala jsem. Božena Mareková se spokojeně usmála a přikývla, jako by mou otázku považovala za souhlas.
— Vidíš, jak jsi rozumná holka. Věděla jsem to. Zítra ráno zajedeme k notáři, objednala jsem nás na desátou.
— Ne, — řekla jsem jasně a nahlas.
Božena Mareková zamrkala, jako by si nebyla jistá, že slyšela správně.
— Cože že ne, děvče?
— Nic podepisovat nebudu. Ten byt je můj, zdědila jsem ho po babičce a tak to také zůstane.
Vzduch v místnosti zhoustl. I vzdálení příbuzní, kteří se dosud tvářili, že se baví něčím jiným, teď bez ostychu civěli naším směrem. Tchyně se pomalu narovnala a z její tváře sklouzla maska vlídné ženy, jako když ze staré zdi opadá omítka.
— Jak to myslíš, že nepodepíšeš? — její hlas ztvrdl, získal ostrý, kovový tón. — Jsme přece rodina! V rodině je všechno společné! Nebo nás snad považuješ za cizí?
— Považuji své dědictví za své dědictví, — odpověděla jsem a sama sebe překvapila, jak pevně to znělo.
Božena Mareková rozhodila rukama a obrátila se ke hostům, jako by před nimi stála porota.
— Slyšíte to? Tři roky jsme ji živili, starali se o ni, přijali ji mezi sebe — a ona? Lakotí! Odmítá pomoci starým rodičům!
— Mami, možná by se to dalo probrat jindy… — zkusil nejistě zasáhnout Radovan, ale umlčela ho jediným pohledem.
— Mlč! Jsi chlap, nebo ne? Neumíš si s vlastní ženou poradit? Tvůj otec by mi nikdy něco takového nedovolil!
Miloslav Bednář seděl po jejím boku, tiše přikyvoval a mlčky souhlasil. Za třicet let manželství se naučil, že souhlas s manželkou je vždy tou nejjednodušší cestou…