Zůstala mi po ní byt na Tverské — prostorný třípokojový, s vysokými stropy a okny do zeleného bulváru. Místo, kde jsem vyrůstala, kde se mísila vůně babiččiných koláčů s pachem starého papíru z knihoven. Domov, který měl duši a paměť.
Božena Mareková se o dědictví dozvěděla dřív, než jsem to stihla říct Radovanovi. Vždycky měla přehled, všude znala správné lidi — na matrice, u notářů, v kancelářích. A okamžitě začala mluvit o tom, jak s těmi „našimi“ metry čtverečními naložíme.
Nejprve přišla s nápadem prodeje a koupě domu kousek za Prahou. Pak navrhovala byt pronajímat a výnosy si rozdělit. A nakonec se to zvrhlo v otevřený pokus mi ho vzít, samozřejmě pod záminkou péče o stárnoucí rodiče.
Mobil se mi zachvěl v dlani. Zpráva od Radovana: „Lenko, přeháníš. Máma je z toho špatná, vyskočil jí tlak. Zítra se jí omluv, prosím.“
Omluv se. To bylo moje věčné poslání. Omlouvat se za to, že chodím domů pozdě z práce, že jsme hned první rok neměli dítě, že neumím vařit boršč jako Božena Mareková, že prostě jsem.
Napsala jsem krátkou odpověď: „Dnes domů nechoď. Rozmysli si, jestli žiješ s matkou, nebo se mnou.“ Pak jsem telefon vypnula.
Noc se táhla bez spánku. Seděla jsem u kuchyňského stolu, usrkávala čaj a skládala si v hlavě vlastní život. Jak jsem po malých kouscích rozdávala svobodu, jak jsem si pletla lásku s dohledem a péči s manipulací. A jak se muž, o kterém jsem si myslela, že se o něj můžu opřít, ukázal jako někdo, kdo se raději schová za záda své matky.
Když se rozednilo, měla jsem jasno.
V devět hodin zazvonil zvonek. Ve dveřích stála Božena Mareková, dokonale upravená, s deskami plnými papírů. Za ní postával Radovan — nevyspalý, se zarudlýma očima.
„Tak co, dostala jsi rozum?“ zeptala se bez pozdravu.
„Ano,“ odpověděla jsem klidně. Usmála se. „Pojďte dál.“
Usadili se v obýváku. Božena se rozvalila na gauči jako doma a vytáhla dokumenty. „Šikovná holka. Věděla jsem, že se domluvíme. Podepíšeme to a zajdeme k notáři.“
Otevřela jsem desky. Darovací smlouva byla připravená bez chyby — byt na Tverské bez náhrady převádím na Boženu Marekovou a Miloslava Bednáře. Dole čekalo místo na můj podpis.
„Víte, Boženo,“ řekla jsem a podívala se jí přímo do očí, „máte pravdu. V rodině má být všechno společné. A právě proto jsem se rozhodla.“
„Výborně!“ natáhla ruku po propisce.
„Podávám žádost o rozvod.“
Pero jí vyklouzlo z prstů a cinklo o podlahu. Radovan vyskočil. „Lenko, zbláznila ses?“
„Ne. Papíry už mám připravené. A ještě něco — budeme dělit i náš společný byt. Ten, na který platím hypotéku. Nárok mám na polovinu a vzhledem k tomu, že do něj dávám víc peněz, mi soud může přiznat i víc.“
Božena Mareková zrudla vztekem. „Jak si dovoluješ! Vzali jsme tě k sobě bez věna!“
Zasmála jsem se. „Bez věna? Vydělávám sto padesát tisíc korun měsíčně. Mám vlastní byt v centru Prahy. To váš syn je ten, kdo se ve třiatřiceti nehne bez maminky.“
„Radovane!“ zaječela. „Srovnej ji!“
Mlčel. Díval se na mě, jako by mě viděl poprvé.
„Rozvod můžete zkusit napadnout,“ pokračovala jsem věcně. „Ale mám důkazy o psychickém nátlaku. Zprávy, kde po mně chcete převod majetku. Svědectví sousedů o vašich neustálých návštěvách a hádkách. A také záznam včerejšího hovoru — ano, zapnula jsem diktafon, když jste začala vyhrožovat.“
Byl to bluf, žádná nahrávka neexistovala, ale Božena Mareková to netušila a v jejích očích se poprvé mihlo zaváhání, které naznačovalo, že půda pod jejíma nohama už není tak pevná.