Hádku už nemělo smysl protahovat.
Zvedla jsem se od stolu. Kolena se mi lehce třásla, přesto jsem se narovnala a zhluboka se nadechla.
— Oslava skončila. Prosím všechny, aby opustili můj byt.
— Tvůj?! — vykřikla Božena Mareková tak ostře, až to řezalo uši. — Ten byt patří mému synovi! My jsme ho přece kupovali!
— Zaplatili jste akontaci. Hypotéku ale splácím já, ze svého platu. A nemovitost je psaná na oba.
Tohle byla moje nejsilnější karta. Pracovala jsem jako seniorní manažerka ve velké firmě a domů jsem přinášela skoro dvojnásobek toho, co Radovan Pospíšil. Božena Mareková tu skutečnost systematicky ignorovala, jako by se nehodila do jejího světa.
— Radovane! — zahřměla. — Udělej si pořádek se svou ženou!
Můj muž vstal. Čekala jsem, že přijde ke mně, ale místo toho zamířil ke dveřím.
— Já… potřebuju se nadechnout, — zamumlal a zmizel na chodbě.
Typické. Kdykoli došlo na problém, Radovan se vypařil a nechal mě čelit jeho matce samotnou.
Hosté si začali rozpačitě brát kabáty, omlouvali se a rychle odcházeli. Nikdo netoužil stát uprostřed rodinné bouře. Za čtvrt hodiny zůstala v bytě jen Božena Mareková, já a mlčenlivý Miloslav Bednář, který se držel stranou jako stín.
— Víš, co ti povím? — přistoupila ke mně tak blízko, že jsem cítila její drahý parfém smíchaný s něčím štiplavým, snad s potlačovaným vztekem. — Ty jsi v životě mého syna jen přechodná kapitola. Před tebou nějaké byly a další přijdou. Já jsem ale jeho matka. Napořád. A ten byt na Tverské třídě mi přepíšeš. Tak nebo onak.
— To má být výhrůžka?
— Kdepak. Slib, drahá snacho. Radovan udělá to, co mu řeknu. Vždycky to tak bylo. Jediná otázka je, jestli u toho ještě budeš jeho manželkou.
Otočila se a zamířila ke dveřím, přičemž za sebou táhla i manžela. Ještě na prahu se zastavila:
— Přemýšlej do zítřka. V deset máme schůzku u notáře. Buď rozumná, Lenko Zemanová. Nenič rodinu kvůli pár metrům čtverečním.
Dveře hlasitě práskly. Zůstala jsem sama mezi zbytky slavnostního pohoštění. Na dortu, který jsem pekla od pěti ráno, aby bylo všechno včas, se svíčky roztekly do voskových loužiček. Třiatřicet svíček — Kristův věk, jak Božena Mareková ráda zdůrazňovala. Věk, kdy by měl být muž samostatný a pevný v kramflecích. Jenže její Radovánek zůstal maminčiným chlapcem, neschopným udělat jediné rozhodnutí bez jejího souhlasu.
Začala jsem uklízet. Automaticky jsem skládala talíře, vyhazovala zbytky, utírala stůl. Ruce pracovaly samy, zatímco myšlenky se mi vracely k posledním třem rokům. Jak jsem mohla tolik věcí přehlížet? Nebo jsem je vidět nechtěla?
První varování přišlo už před svatbou. Restauraci vybrala Božena Mareková, sestavila seznam hostů a dokonce objednala moje svatební šaty, aniž by se mě zeptala. „Mám s tím víc zkušeností, holčičko,“ říkala a já jí to tehdy brala jako péči.
Pak následovala svatební cesta. Sníli jsme o Itálii, hotel už jsem měla vyhlédnutý, jenže tchyně rozhodla, že je to zbytečný luxus a že „tam stejně není nic k vidění“. Skončili jsme tedy ve lázních ve Špindlerově Mlýně, kde trávili dovolenou Radovanovi rodiče. Dva týdny přednášek o zdravé stravě a blahodárných účincích minerální vody.
Později začala zasahovat do našeho každodenního života. Měla klíče od bytu a chodila, kdy se jí zachtělo. Klidně nás přistihla v neděli ráno v posteli a pustila se do úklidu s hlasitými poznámkami o líné mládeži. Kontrolovala lednici, kritizovala moje vaření a vyžadovala přehled o našich výdajích.
Radovan v tom žádný problém neviděl. „Máma to s námi myslí dobře,“ opakoval. „Taková už je, nezměníš ji.“ A pak zemřela moje babička. Poslední blízký člověk, který mi zůstal poté, co rodiče před deseti lety zahynuli při autonehodě, a s její smrtí se v mém životě začalo lámat něco zásadního.