Začala po něm házet oblečení, mačkala ho do kufru bez nejmenší snahy něco uhladit.
„Co to má znamenat?“ zůstal Kamil Hájek stát ve dveřích, zaskočený tím, co se před ním odehrávalo.
„Přesně to, co vidíš,“ odsekla Veronika Švecová a nacpala dovnitř další halenku. „Buď konečně vyřešíš chalupu, nebo podávám žádost o rozvod. Je to srozumitelné?“
„Ale no tak, Veru…“ udělal krok k ní, jenže ona zvedla ruku a rázně ho zastavila.
„Ani se mě nepokoušej uklidňovat,“ zablesklo se jí v očích. „Už mě nebaví žít jako host ve vlastním domě. Dávám ti týden. Buď já, nebo tvoje matka.“
Kamil otevřel ústa, ale ke slovu se nedostal.
„A žádné řeči do větru,“ pokračovala nekompromisně. „Chci vidět papíry. Černé na bílém. Jinak…“ zaklapla kufr tak prudce, až sebou trhl, „…se mnou tady už nepočítej.“
Ten týden se táhl jako šedá mlha. Kamil ji denně ujišťoval, že je všechno zařízené, jenže dokumenty neukazoval. Prý jsou uložené v bance, v bezpečnostní schránce.
„Ty mi snad nevěříš?“ ptal se dotčeně.
Veronika by chtěla. Opravdu. Jenže v žaludku jí hlodal nepříjemný pocit, který se nedal zahnat.
A pak přišla ta neděle.
Vrátila se z obchodu a na verandě spatřila idylu jak z katalogu: Kamil seděl u stolu s Danou Dlouhýovou, popíjeli čaj a tvářili se spokojeně.
„Jé, Verunko!“ zatleskala tchyně. „My tu s Kamílkem řešíme, kam by se hodila nová pergola. Ty s tím přece nebudeš mít problém, že?“
Veronice se zatočila hlava. Nebude mít problém? Co se to tady vlastně děje?
„Kamile, pojď na chvíli,“ procedila skrz zuby.
Jakmile se za nimi zavřely dveře ložnice, vybuchla. „Co to má znamenat?! Vždyť jsi tvrdil, že je všechno vyřešené!“
„Já…“ začal, ale nenechala ho domluvit.
„Nelži mi. Nic jsi nepřepsal, viď?“
Zbledl. „Veru, snaž se to pochopit…“
„Co přesně?“ zasmála se hořce. „Že nemáš páteř a pořád se schováváš za mámu?“
„Tak o mé matce nemluv!“ vyletěl.
„Aha, takže odvahu máš,“ ušklíbla se. „Jen ji vytahuješ pokaždé, když jde o ni. Ne o mě.“
„Ona pro mě udělala tolik…“ hlesl.
„A já?“ zeptala se tiše. „Já jsem pro tebe kdo?“
Mezi nimi se rozhostilo tíživé ticho.
„Víš co,“ pronesla nakonec Veronika pomalu, „tímhle jsi mi ukázal, jaké je tvoje skutečné rozhodnutí.“