Lucie Tesařová od samého začátku cítila odpor k myšlence bydlet v bytě, který patřil příbuzným jejího manžela. Něco jí říkalo, že takové řešení může přinést víc starostí než užitku, a intuice ji varovala, že by se to mohlo obrátit proti nim.
„Nedělej z toho drama,“ přesvědčoval ji Roman Zelený. „Za prvé nám teta s manželem pronajmou dvoupokojový byt bez realitky, bez zbytečných poplatků a ještě za rozumné peníze.“
„Jenže sám víš, že finanční záležitosti mezi příbuznými se často prodraží víc než dohody s cizími lidmi,“ namítala Lucie opatrně a bez nadšení.
„Svoji rodinu znám a věřím jí. To, že ty máš špatné zkušenosti, přece neznamená, že všichni ostatní jsou stejní,“ oponoval Roman. „Navíc si chceme stejně pořídit vlastní bydlení. Proč teď něco složitě hledat? Rok nebo dva to v tomhle bytě vydržíme a pak si vybereme něco podle sebe.“
Lucie ještě dlouho procházela inzeráty a snažila se manžela přesvědčit, aby do pronájmu u příbuzných nešli. Roman však zůstal neoblomný. Nakonec ustoupila, souhlasila a začalo stěhování do dvoupokojového bytu. Helena Urbanová jim byt předala s řadou poznámek a pokynů, důrazně připomněla nutnost šetrného zacházení se vším vybavením a hned poté spěšně odešla.
„Nebojte, nejsme žádní barbaři. Děti nemáme, zvířata taky ne, takže váš majetek rozhodně ničit nebudeme,“ smál se Roman lehkovážně.
Lucii však do smíchu nebylo. Už tehdy cítila, že se jí celá situace přestává líbit, a brzy se ukázalo proč. Helena Urbanová považovala za zcela normální přicházet do bytu bez ohlášení a odemykat si vlastním klíčem.
„A co je na tom špatného?“ divila se, když jí synovec vyčetl nevhodné chování. „Je to můj byt, tak jsem si přišla vzít jednu věc ze skříně. Vždyť nejsme cizí. Nejspíš tě proti mně popouzí tvoje žena, ale dobře, beru to na vědomí.“
Ani poté s neohlášenými návštěvami nepřestala a pokaždé postavila nájemníky před hotovou věc.
„Jestli nám tvoje teta nevěří nebo se bojí, že z jejího bytu uděláme ruinu, ať si sem klidně nainstaluje kamery a nechá nás psát denní hlášení,“ rozčilovala se Lucie dotčeně.
„Nebuď na ni tak přísná, teta Helena je prostě hrozně uhoněná a citově výbušná,“ snažil se Roman její chování omluvit.
Při každé návštěvě Helena Urbanová neopomněla zdůraznit, že ona je zde skutečnou majitelkou a rodina by to měla respektovat. Roman ani Lucie si nic nenárokovali, udržovali pořádek, se sousedy vycházeli bez konfliktů a všechny účty hradili včas.
„Napadlo mě,“ pronesla jednoho dne, „když už nejsme cizí a nájem vám dávám bez provize, mohli byste koupit nový ledničku,“ čímž otevřela téma, které slibovalo další napětí.