…a že by jim navíc náležela smluvní pokuta za nedodržení výpovědní lhůty, protože prý o odchodu neinformovali včas, rozčilovala se Helena Urbanová a hlas jí stoupal s každou větou.
„Za poslední měsíc zaplatíme, s tím počítáme, ale žádné penále hradit nebudeme,“ reagovala pohotově Lucie Tesařová. „Kdyby bylo všechno skutečně podložené smlouvou a daně šly státu, dalo by se o tom vůbec bavit. Jenže peníze jste si brala bokem, drobné opravy jste neřešila a byt jsme vám navíc dali do perfektního stavu.“
„Tak takhle tedy mluvíte? Najednou jste si začali věřit, cítíte se silní a myslíte si, že můžete pohrdat vlastní rodinou!“ křičela Helena a ani se nesnažila brzdit.
„To přece není pravda,“ snažil se situaci uklidnit Roman Zelený. „Chceme se rozejít bez hádek, počítáme s tím, že spolu budeme dál vycházet. Vždyť sama pořád říkáš, že nejsme cizí lidé.“
Helena se však urazila a bez váhání zamířila za Romanovými rodiči, kde si stěžovala na jeho výchovu. Ti se cítili provinile, omlouvali se a snažili se napětí zmírnit. Helena jejich snahu přijala a jako náhradu za údajné škody a „zničené nervy“ si od své sestry vyžádala deset tisíc korun. Po poradě s manželem jí byly vyplaceny z úspor, aniž by se o tom Roman s Lucií dozvěděli.
Roman s Lucií pak několik měsíců bydleli u jejích rodičů, než se přestěhovali do vlastního bytu na hypotéku v jiné části města.
„Podívejte se na ně, jak se vytahují, ani na kolaudaci mě nepozvali,“ líčila Helena každému, kdo byl ochotný poslouchat.
Okolí jí přikyvovalo, protože si pečlivě budovala obraz obětavé příbuzné. O tom, jak neustále vyvíjela tlak a požadovala, aby mladí do jejího bytu něco dokupovali, už mlčela. Lednice tam nakonec zůstala, protože Roman s Lucií ji z principu odmítli odvézt. Heleně to ale nestačilo – rozčilovalo ji, že sporák si teď bude muset pořídit z vlastních peněz. Navíc byt zel prázdnotou. Zájemci chodili, prohlédli si ho, slíbili, že se ozvou, a pak se už nikdy neozvali. Helena dokonce začala podezírat snachu, že jí schválně kazí pověst. O tom, že by se jí mohlo vracet vlastní chování, neuvažovala; jednodušší bylo obviňovat ostatní a sebe vykreslovat v tom nejlepším světle.
Roman a Lucie se tím vším příliš nezabývali. Soustředili se na zabydlování nového domova a rozhodli se udržovat s příbuznými jen zdvořilý odstup. Tak to bylo klidnější pro všechny a bez zbytečně zjitřených nervů.