Radka Malinová za sebou prudce práskla dveřmi tak silně, až se celý byt zachvěl.
Už od rána ji pronásledoval nepříjemný pocit, že dnešek se prostě nepovede. A nemýlila se. Její devatenáctiletá dcera Eliška Králová si nedávno přinesla domů malé kotě jménem Muška a to dnes stihlo způsobit hotovou pohromu – přímo na koupelnové předložce.
Radka se přitom nedokázala na dceru pořádně zlobit. Eliška to myslela dobře, chtěla se o zvíře starat zodpovědně a většinou dělala všechno tak, jak měla.
Muška byla jinak klidná a čistotná, kočičí záchod se pravidelně myl a nechával schnout. Jenže dnešní nehoda Radku vyvedla z rovnováhy a její trpělivost dostala trhlinu.
Eliška se zavřela ve svém pokoji a učila se čínštinu. Když ji matka zavolala, vyklonila se zpoza dveří a sundala si sluchátka.
„Mami, prosím tě, uklidíš to ty?“ zaprosila protivně. „Víš přece, že se mi z toho dělá špatně. Prosím, jen tentokrát, fakt naposledy.“
„Nemám čas, už teď jdu pozdě do práce,“ odsekla Radka.
„Ale mami, já ho taky nemám!“ vyhrkla Eliška s přehnaně vytřeštěnýma očima. „Za chvíli mám zkouškové!“
Radka si unaveně povzdechla. Dcera ji v tu chvíli objala kolem krku a nasadila sladký tón:
„Maminko, ty jsi přece ta nejkrásnější a nejlepší na světě. Prosím tě, vážně naposledy.“
Radka se s vypětím sil pousmála.
„Ty jsi ale pěkná lichotnice, Eliško. Dobře, udělám to. Ale opravdu už nikdy víc.“
„A mami… víš…“ zarazila se dcera nejistě. „Zítra chtěl Dalibor…“
„Zase Dalibor Červený?“ vyjela Radka ostře. „Přestaň řešit kluky, dodělej školu, najdi si práci a postav se na vlastní nohy. Nechci o něm už ani slyšet!“
„Ale mami, on jen chtěl…“
„Stačí!“ utnula ji.
Eliška protočila oči, uraženě se zamračila, nasadila si zpátky sluchátka, demonstrativně se otočila a zmizela ve svém pokoji.
Radka vyběhla z domu a zamířila rychlým krokem k autobusové zastávce. Pokud by jí spoj ujel, čekalo by ji další kázání od vedoucího směny na vlaku.
Miroslav Navrátil nebyl vyloženě špatný člověk, ale napomenout Radku si čas vždycky našel. Kolegové si z toho dělali legraci a tvrdili, že je do ní zamilovaný. Ona na to pokaždé reagovala stejně:
„Nevymýšlejte si. On mě nemůže vystát, to je přece jasné.“
Radka nechápala, proč je k ní Miroslav tak přísný, a snažila se mu raději vyhýbat. Autobus stihla a dokonce si sedla k oknu. Jenže při vystupování zakopla o obrubník a tvrdě dopadla na zem. Před očima se jí na okamžik zatmělo.
Když se blížila k vagónu, kulhala a v duchu doufala, že si jí nikdo nevšimne. Silonky měla roztrhané na několika místech, sukně byla od špíny a rukáv košile natržený.
Vtom se ozval až příliš známý hlas:
„Dobré ráno, Radko. Co se vám stalo? To jste byla tak brzy ráno na nějakém večírku?“
Mluvil Miroslav Navrátil. Radka ucítila, jak se v ní všechno vaří vzteky.
Kdy už tohle skončí? Manžel odešel, když byly Elišce tři roky. Od té doby žádný osobní život, jen práce a starosti. Teď je dceři devatenáct a začíná přemýšlet o svatbě.
Do práce se Radce vůbec nechtělo. Dřív v ní aspoň občas našla klid, ale od chvíle, kdy se tam objevil Miroslav, ji nic netěšilo. K tomu rozbité koleno, zničené drahé punčochy a pokažená nálada.
A aby toho nebylo málo, zahlédla mezi cestujícími i toho podivného starce, kterému s kolegyněmi přezdívaly „strašák“. Jednou za měsíc jezdil do sousedního města, tvářil se zachmuřeně a s nikým nepromluvil ani slovo.
Jeho obličej působil jako z noční můry, pohled byl ostrý a mrazivý, až z něj běhal mráz po zádech. Ostatní cestující se mu vyhýbali a často žádali o přesazení, když se objevil poblíž.
Radka už od rána cítila, že když se den pokazí hned na začátku, zákonitě se tenhle samotář objeví právě v jejím vagónu. Se založenýma rukama na prsou se zamračila směrem k Miroslavu Navrátilovi a byla připravená na další nepříjemnou výměnu slov, která měla vzápětí přijít.