— Zdá se mi, pane Miroslave Navrátile, že nemáte lepší zábavu než si vymýšlet nesmysly a strkat nos tam, kam vám nic není. Jestli vám nevyšel osobní život, neznamená to, že se můžete plést do cizího. Řeknu to jasně: odkud jsem přišla a proč, do toho vám nic není. Svou práci odvádím poctivě a služební uniformu, jak vidíte, nosím tak, jak mám. Co dělám a jak vypadám mimo službu, vás vůbec nemusí zajímat.
Radka Malinová si všimla, jak se brigadýrovi doslova otevřela ústa údivem. Uvnitř ji to pobavilo, ale navenek zůstala kamenná. Otočila se na podpatku a zamířila k vagónu, přičemž se snažila, aby její kulhání nebylo příliš nápadné.
„Nejspíš mě vyhodí,“ prolétlo jí hlavou. „No a co. Práce je tu stejně málo, vlaků je nedostatek. Půjdu do fabriky, aspoň budu častěji doma.“
Než se vlak dal do pohybu, dokázala se Radka uklidnit. Zlost z ní pomalu vyprchala. Cestující přece nemohli za to, že se jí v životě všechno sype. Už se chystala obejít vagóny, když si všimla známé postavy – samotář stál právě u jejího kupé.
— Dobrý den, — pozdravila automaticky.
Muž beze slova podal jízdenku, prošel kolem ní a ani se na ni nepodíval.
„Jako vždycky,“ pomyslela si Radka a tiše si povzdechla. Na okamžik zavřela oči, aby se dala dohromady, a v duchu napočítala do deseti. Vagon nebyl příliš plný, takže mohla hned zkontrolovat všechna místa.
Souprava se rozjela. Radka kráčela uličkou, zkušeným okem sledovala, jestli je všechno v pořádku. Černí pasažéři se občas dokázali protáhnout z vedlejších vozů. Nakoukla do každého kupé a ptala se lidí, zda něco nepotřebují.
Když došla ke kupé onoho „odšlehnutého“ muže, pootevřela dveře.
— Je všechno v pořádku? Nepřejete si něco? Třeba čaj?
K jejímu překvapení muž zvedl hlavu a podíval se na ni. Jeho pohled byl klidný a bystrý, úplně jiný, než jaký si o něm vytvořila.
— Ano… jestli by to šlo, dal bych si čaj, — odpověděl tiše.
Radka málem upustila tác. Ten věčně mlčenlivý, zachmuřený člověk najednou mluvil.
— Dobře, za deset minut ho přinesu, — pronesla a zavřela dveře.
Když mu pak postavila šálek s čajem na stolek, zaslechla z jeho úst tiché, ale zřetelné: „Děkuji.“
— Není zač, — odpověděla, zavřela za sebou a na chvíli se zastavila v uličce.
„Co to má znamenat?“ proběhlo jí hlavou. „On se najednou chová úplně normálně.“ Pokrčila rameny a pokračovala dál.
Na konci vagónu si v koutě prázdného kupé všimla podivného pytle.
„Ještě aby to bylo něco nebezpečného,“ pomyslela si s nevolí.
Přistoupila blíž a opatrně do něj strčila špičkou boty. V tu chvíli se ozval tenký, roztřesený hlas:
— Prosím, nevyhazujte mě. Já jen potřebuju odjet co nejdál.
Radka zalapala po dechu. „Pytel“ se pohnul a ona pochopila, že před ní nestojí žádná věc, ale mladá žena. A navíc v pokročilém těhotenství.
Cizinka se okamžitě rozplakala.
— Prosím vás, nechte mě tady. Nemám kam jít. Utekla jsem od snoubence a jeho matky. Chtěli mě vyhodit a dítě mi vzít. Ale já svoje dítě nikomu nedám!
Radce bylo jasné, že musí jednat rychle.
— Tak dost, klid. Pojď se mnou. Dám ti čaj a všechno mi v klidu povíš.
Dívka se uklidnila, i když strach jí z očí nezmizel. Radku napadlo, že je sotva starší než její dcera Eliška. Anežka Sedláčeková, jak se představila, hltavě jedla chleba a zapíjela ho horkým čajem.
— Je to takový obyčejný příběh, — začala po chvíli tichým hlasem. — Zamilovala jsem se, on prý taky. Jenže jeho matka byla proti. A pak to těhotenství… Nelíbilo se jim, že krev nebude „ta správná“…
Její hlas se zlomil a bylo zřejmé, že tohle vyprávění má teprve pokračovat.