„…jenže mně to nikdo neřekl,“ pokračovala Anežka přerývaně. „Já jsem přece vyrůstala bez rodiny. Byla jsem v děcáku, byt jsem dostala od státu, úplně legálně. Oni ho ale obratem nechali přepsat na sebe, prý že je to jen formalita kvůli koupi většího. A pak jsem náhodou zaslechla, že po porodu mi chtějí sebrat dítě. Prohlásit mě za duševně nemocnou. Pro ně by to nebyl žádný problém – matka mého přítele má známosti a vliv. Miminko by si nechali a mě… vyhodili by na ulici. A to ještě mluvím o té lepší variantě.“
Radka Malinová jí dolila horký čaj a mlčky přemýšlela, jak z celé té šlamastyky najít aspoň trochu rozumné východisko.
Anežka k ní znovu vzhlédla, v očích směs strachu a odhodlání.
„Nejsem žádná flákačka, jestli si to myslíte,“ dodala rychle. „Umím pracovat. Uvařit, uklidit, postarat se o domácnost. Stačilo by mi někde zakotvit, pak už se o sebe postarám sama. Své dítě nikomu nedám. Nikdy.“
„Dobře, klid,“ snažila se ji Radka ztišit. „Nemůžeš se takhle rozčilovat, není to pro tebe ani pro miminko dobré. A kam chceš jít? Sama, bez peněz?“
Dívka jen bezmocně pokrčila rameny.
„Zatím nevím. Hlavně co nejdál od nich.“
Radka si povzdechla, promnula si spánky a po chvíli rozhodně kývla.
„Tak jo. Něco vymyslíme. Prozatím tě ubytuju u jednoho cestujícího. Je zvláštní, to ano, ale neboj se ho. On je prostě takový.“
Anežka jí vděčně sevřela ruce.
„Děkuju… opravdu, strašně moc vám děkuju.“
Radka ji odvedla ke kupé, kde seděl podivný samotář.
„Bude s vámi sdílet oddíl,“ oznámila mu stručně a ukázala na Anežku.
Muž si ji letmo přeměřil, při pohledu na těhotenské břicho se zamračil, nic však neřekl a znovu se zahleděl z okna do tmy. Radka se vrátila do svého oddílu, těžce dosedla na sedadlo a vydechla:
„To je tedy den. Taková cesta… kéž už bych byla zpátky doma.“
Mrkla na hodinky. Bylo už pozdě, vagón se pomalu ukládal ke spánku. Kupodivu se tentokrát obešli bez opilců – aspoň jedna starost méně. Vtom se ozvalo tiché zaklepání.
„Ano?“ ozvala se.
Ve dveřích stál Miroslav Navrátil.
„Mohu dál?“
Radce se sevřel žaludek. Napadlo ji jediné: přišel na Anežku bez jízdenky. Teď už je konec, pomyslela si.
„Radko…“ začal.
„Malinová,“ opravila ho klidně.
„Radko Malinová… přišel jsem se omluvit. Neměl jsem vám říkat to, co jsem říkal. Choval jsem se hloupě. Místo pomoci jsem vás obviňoval.“
Překvapená Radka chvíli hledala slova.
„No… dobře. Omluvu beru. A já se taky neudržela, nemusela jsem na vás křičet.“
Miroslav pozvedl obočí.
„Vy jste se zranila?“
„Trochu,“ usmála se. „Koleno, loket… nic vážného.“
Rozesmál se.
„Ale seřvala jste mě parádně! To mi teda otevřelo oči.“
Přidala se k jeho smíchu a spontánně navrhla:
„Dáte si kávu? Mám výbornou, sice jen v sáčku, ale chutná skvěle.“
Seděli spolu a povídali si jako staří známí. Miroslav konečně odložil roli nadřízeného a ukázalo se, že je to docela zajímavý a příjemný člověk. Radku zaskočilo, když si uvědomila, že je jí vlastně sympatický.
Ta myšlenka ji natolik vyvedla z míry, že zrudla a odvrátila pohled. Miroslav si toho sotva stačil všimnout, když se do hovoru vmísilo prudké bušení na dveře.
„Udělejte s tím něco!“ rozčiloval se hlas z chodby. „Nedá se spát, pořád tam je nějaký rámus!“
Radka zbledla. Okamžitě věděla, o které kupé jde. Vyrazila chodbou směrem k Anežce a podivnému spolucestujícímu, Miroslav se zmateně rozběhl za ní. Naproti nim se objevil ten děsivý starý muž.
„Co jste jí udělal?“ vyhrkla Radka.
Stařec se na ni podíval svrchu, chladně.
„Cestující začala rodit. Máte ve vlaku lékaře?“
Radka se rozběhla dál, myšlenky se jí pletly jedna přes druhou. V kupé Anežka neklidně přecházela, tvář zkřivenou bolestí.
„Prosím, pomozte mi,“ zašeptala se slzami na krajíčku. „Mám pocit, že je něco špatně.“
Radka se otočila k Miroslavovi… a v tu chvíli bylo jasné, že další minuty rozhodnou o mnohém.