„Tak co, pane vedoucí?“ ozval se podrážděný hlas z chodby. „Už druhý týden nemáme ve vlaku ani jednoho doktora!“
„A nejbližší zastávka?“ zazněla další otázka.
„První obec je až za tři a půl hodiny,“ odpověděl Miroslav Navrátil a provinile sklopil oči. „A ani tam není jisté, že lékaře seženeme.“
Zatímco horečně uvažovali, jak z téhle situace ven, ten podivný starý muž tiše vstoupil ke Anežce Sedláčekové. Najednou z něj spadla veškerá hrozivost, hlas měl klidný a překvapivě laskavý.
„Potichu, děvče, hlavně se neboj,“ uklidňoval ji. „Když propadneš panice, miminko to ucítí. Zkus dýchat pomalu.“
Jemně položil ruku na její břicho, pak se sklonil a chvíli naslouchal. Když se narovnal, podíval se na Radku Malinovou a Miroslava vážným pohledem.
„Porod už běží. Dítě není otočené ideálně a za tři hodiny se může stát cokoliv. Musíme jí pomoct.“
Radce se rozšířily oči děsem, ale Miroslav bez váhání přikývl.
„Tak do toho. Říkejte, co máme dělat.“
Radka měla chuť křičet – svěřit život mladé ženy cizinci se zdálo šílené. Přesto poslechla. Nosila horkou vodu, sháněla ručníky, dělala vše, co jí starý muž klidně a přesně nařizoval. Miroslav mezitím hlídal chodbu a uklidňoval zvědavé cestující, kteří vystrkovali hlavy z kupé.
Po více než třech vyčerpávajících hodinách, krátce před svítáním a příjezdem k nádraží, se ozval silný dětský pláč. Na svět přišel statný chlapec. Stařec se zvedl, opatrně zabalil novorozeně a podal ho Radce.
„Tady ho máte. Maminka teď musí odpočívat.“
Jakmile se křik miminka rozlehl vozem, lidé na chodbě spontánně zatleskali. Jedna žena se náhle rozplakala radostí.
„Roman Savický! To jste vy!“ vykřikla. „Před dvaceti lety jste zachránil mě i mého syna!“
Muž se jen lehce uklonil a rychle odešel směrem k toaletám, aby si umyl ruce.
„Poznala jsem ho,“ zašeptala ta žena ostatním. „Když mu při porodu zemřela dcera, zmizel z města beze stopy.“
Na nádraží už čekala sanitka, která si převzala Anežku i dítě. Stařec se chystal vystoupit také.
„A vy jedete kam?“ zeptala se Radka překvapeně.
„Do porodnice s Anežkou,“ usmál se na ni. „Připomíná mi mou dceru. Mám velký dům, školu kousek odtud. Postarám se o ně. A až bude chtít, pomůžu jí najít dobrého muže. Dnes jsem pochopil, že pomáhat druhým je důležitější než se trápit vlastním smutkem.“
Odešel a Radka za ním dlouho hleděla, se slzami v očích, aniž by dokázala vysvětlit, proč se jí to všechno tak hluboce dotklo. Z té cesty se vrátila domů úplně vyčerpaná, prázdná.
Doma ji ale čekalo překvapení. Eliška Králová přivedla svého snoubence Dalibora Červeného, aby se seznámil s rodinou. Radka si prohlédla slavnostně prostřený stůl i nervózní dceru.
Dalibor se na ni podíval stejně nejistě.
„Studuješ, nebo pracuješ?“ zeptala se Radka přísně.
„Obojí,“ odpověděl klidně. „Dělám v autoservisu, autům rozumím, táta mě to naučil. A při tom studuju dálkově na inženýra.“
„A vyděláš si slušně?“ nenechala se odbýt.
„Aspoň tolik co ty, mami,“ vložila se do toho Eliška. „Bydlí v pronajatém bytě kousek od fabriky.“
Radka pozvedla obočí a unaveně dodala:
„A Elišku máš opravdu rád? Není zrovna jednoduchá.“
„Samozřejmě,“ usmál se Dalibor a podíval se na ni zamilovaně. „Jak by ji šlo nemilovat?“
Radka si pomyslela, že mladí mají někdy v hlavě pořádný vítr. Utíkají z domova, když nenajdou pochopení, a pak rodí děti ve vlacích. Nakonec se ale usmála.
„Dobrá. Když se chcete vzít, tak se vezměte.“
Eliška jí radostí skočila kolem krku, kočka Míca se leknutím vyšplhala po zácloně a Dalibor se snažil obejmout všechny najednou.
Na svatbě už Radka nestála sama. Vedle ní byl Miroslav Navrátil, který se u nich doma začal objevovat čím dál častěji a něžně ji držel za ruku. Eliška se smála, že maminku nechává v pevných a spolehlivých rukách.
Povídka Heleny Vacekové.