— Všechno běží podle domluvy, — dolehl k ní tlumený hlas jejího manžela. — Tchyně už skoro kývla na výměnu bytu.
— Myslíš, že to skutečně vyjde? — odpověděla mladá žena sotva slyšitelně. Přesto se v poloprázdném sále každé slovo rozléhalo až nepříjemně jasně.
— Kam by couvla? — ušklíbl se. — Byty se vymění, vezmeme si úvěr nebo hypotéku, pár let to splácíme a hotovo. Konečně budeme mít klid.
Porcelánový hrnek cinknul o podšálek hlasitěji, než bylo zvykem. Milena Dlouhýová sebou trhla a zvedla pohled ke stolu.
Naprotiv ní seděla Natálie Míkaová, zamyšleně kroužila lžičkou po dně hrnku a očividně sbírala odvahu. Kuchyní se nesla vůně čerstvého pečiva — Milena vstala ještě za šera, aby rodinu potěšila tvarohovými koláčky.
— Mami, — Natálie odložila lžičku a narovnala se. — Musíme si promluvit.
Dalibor Fiala, který dosud mlčky snídal, zpozorněl. Ramena se mu lehce napjala, jako by čekal střet.
— O čem, zlato? — zeptala se Milena klidně a otřela si rty ubrouskem, ačkoliv to nebylo potřeba.
— O bytě. Konkrétně o jeho výměně.
Koláček zůstal Daliborovi viset v půli cesty k ústům. Rychle pohlédl na Natálii a pak na tchyni.
— Naty, nemohli bychom to nechat na jindy? — řekl opatrně. — Po ránu se takové věci neřeší…
— A kdy tedy? — v jejím hlase zazněla tvrdohlavost. — Večer jsi vyčerpaný, o víkendech pořád někam spěcháme. Tak kdy, Dalibore?
Milena si zetě pozorně prohlížela. Vysoký, upravený, s hezkou tváří — bylo jasné, proč si ho dcera vybrala. Když ho před dvěma lety přivedla poprvé domů, i jí samotné se líbil.
Kluka z Ostravy, vychovaného v obyčejných poměrech, ale s jasnými cíli. Vystudoval, odešel za prací do Prahy a uchytil se v solidní firmě.
— Já chci jen dítě, — pronesla Natálie tiše. — Ty mi pořád opakuješ, že nejdřív musíme mít vlastní bydlení, že chceme žít sami.
Proto jsem přišla s řešením. Vyměníme náš třípokojový byt. Ty, mami, si vezmeš garsonku, my s Daliborem doplatíme rozdíl a pořídíme si dvoupokojový. V čem je problém?
Dalibor konečně dojedl, pečlivě si otřel ruce a nadechl se.
— Nejde o tohle, Naty. Spíš… — zarazil se a hledal vhodná slova. — Připadá mi to nefér. Jako bychom tě, Mileno, nutili odejít.
— Nutili? — vybuchla Natálie. — Jaké nucení? Mami, řekni mu něco!
Milena se pomalu zvedla, začala sklízet nádobí ze stolu a chvíli mlčela.
— Víš, holčičko, — ozvala se nakonec zamyšleně, — možná má Dalibor pravdu. Teď na to asi ještě není ten správný čas.
— A kdy už tedy bude… — vyklouzlo Natálii netrpělivě z úst, zatímco se napětí v kuchyni dalo krájet.