…sotva skrývané potěšení.
Domů dorazila krátce před osmou. V předsíni svítila lampa a u botníku stály dva ošoupané kufry — přesně ty, s nimiž Dalibor přijel před dvěma lety. Ten pohled jí sevřel žaludek.
— Mami? — zavolala Natálie Míkaová do ticha bytu. — Jsi doma? Prosím tě, vysvětli mi, co se děje.
Z kuchyně se objevila Milena Dlouhýová. Vypadala unaveně, tváře měla propadlé, ale v očích jí hořelo pevné odhodlání.
— Pojď dál, Natálko.
Na stole ležel mobil. Matka bez dalších slov pustila nahrávku. Natálie rozeznala Daliborův hlas a vedle něj cizí ženský smích, lehký a bezstarostný. Každá další věta jí brala dech, tváře jí ztuhly, jako by přestala cítit vlastní tělo.
— Tak vidíš, děvče moje, — promluvila Milena tiše. — Odhlásil se sám. A zámky jsem nechala vyměnit ještě dnes.
V tu chvíli se ozvalo zvonění. Ne váhavé, ale naléhavé, skoro výhružné. Natálie se reflexivně pohnula ke dveřím, jenže matčina ruka ji zadržela.
— Počkej. Otevřu já.
Milena vykročila do předsíně s klidem, který Natálie neznala. Ozvalo se cvaknutí nového zámku.
— Dobrý večer, Dalibore, — pronesla vyrovnaně. — Čekaly jsme tě.
— Co to má znamenat? Proč to nejde otevřít? — vyhrkl. — Proč je tu jiný zámek?
— Protože tady už nebydlíš. A přihlášení v hlavním městě taky nemáš. Tohle jsou tvoje věci. Všechno, s čím jsi sem kdysi přišel.
— Vy jste se zbláznily? — hlas mu přeskočil. — Natálie! Kde je moje žena? Natálko, vysvětli mi to!
Natálie vyšla pomalu z pokoje. Když ho uviděla, zvedla se v ní vlna nevolnosti.
— Podávám žádost o rozvod, — řekla cize znějícím hlasem. — Vezmi si kufry a odejdi.
— Jak jako rozvod?! — snažil se strčit nohu mezi dveře, ale Milena pohotově vysunula zavazadla ven a dveře zabouchla.
— Běž bydlet k té milé blondýnce v modrém kabátu, — zavolala za zavřenými dveřmi.
Nejdřív nastalo ticho. Pak tlumené nadávky a kroky, které se postupně vzdalovaly.
Natálie se sesula na lavici, bez jediné slzy. Milena si k ní přisedla a objala ji kolem ramen.
— Klidně se vyplač. Uleví se ti.
— Jak jsem to mohla nevidět? — vzlykla Natálie. — Proč tak tlačil na ten převod bytu? Pořád opakoval, že nejdřív koupíme nový…
— Byla jsi mladá a věřila jsi mu, — povzdechla si Milena. — Stejně jako kdysi já. Zvládneme to.
O půl roku později seděla Natálie v malé kavárně kousek od práce. Naproti ní se usmíval Lukáš Vaněk, nový kolega z oddělení. Jeho hnědé oči byly klidné a laskavé. Uvnitř cítila lehkost, jakou dlouho nepoznala. Život šel dál — a tentokrát vypadal slibně.