— …čas? — Natálii Míkaové se zlomil hlas a v očích se jí zaleskly slzy. — Je mi osmadvacet! Všechny kamarádky už mají rodiny, děti… a já pořád nic.
Větu nedokončila. Prudce se zvedla, proběhla chodbou a vzápětí zaduněly vchodové dveře. Odběhla do práce, aniž by se ohlédla. Dalibor Fiala si mezitím rychle oblékl kabát, spěšně políbil Milenu Dlouhýovou na tvář a snažil se působit uklidňujícím dojmem.
— Nebojte se, mami. Promluvím si s ní, pochopí to.
Jakmile za ním zapadly dveře, Milena se těžce sesunula zpátky na židli. Ranní rozhovor v ní zanechal nepříjemný pocit, nejasné chvění kdesi pod kůží. Něco tam nehrálo, i když si to zatím nedokázala přesně pojmenovat.
Na poliklinice, kde pracovala na registratuře, panoval nezvyklý klid. Bylo období mezi sezónami — chřipky už odezněly a letní úrazy byly ještě daleko.
— To myslíš vážně, Mileno? — podivila se Vlasta Benešová, její kolegyně. — On ti to řekl takhle na rovinu? Že se prý zatím nemá byt dělit?
— Bohužel ano, — povzdechla si Milena a zavrtěla hlavou. — Přitom když se brali, pořád naznačoval, jak je jim ve třech těsno.
— A trvalé bydliště sis mu napsala k sobě? — Vlasta ji probodla zkoumavým pohledem.
— Samozřejmě. Bez toho by to v hlavním městě nešlo.
Vlasta si významně odfrkla. — Hele, kamarádko… být tebou, začnu si toho tvého zetě víc všímat. Něco mi na tom všem nesedí.
Ta slova se Mileně zarývala do mysli celý den. Večer už ji tížila natolik, že udělala něco, co by ji dřív ani nenapadlo — odešla z práce dřív a zamířila k budově, kde měl Dalibor kancelář.
Nikdy tam nebyla. Moderní skleněný komplex, beton, naleštěná auta všude kolem.
Krátce po šesté Dalibor vyšel ven. Nemířil ale k metru. Zamířil ke kavárně naproti — a nebyl sám. Po boku měl mladou ženu, drobnou blondýnku v modrém kabátu.
Ani sama nevěděla proč, Milena je následovala. V kavárně bylo málo lidí. Posadila se k vedlejšímu stolku a schovala se za vysoký fíkus v květináči.
— Všechno jde podle plánu, — dolehl k ní Daliborův hlas. — Tchyně už skoro souhlasí s rozdělením bytu.
— Myslíš, že to vyjde? — zeptala se blondýnka potichu, ale v poloprázdném prostoru znělo každé slovo jasně.
— Kam by utekla? Byt se rozdělí, vezmeme si úvěr nebo hypotéku, za pár let je to splacené — a mám klid. Byt byl koupený za manželství, takže půl na půl. Zákon je na mé straně.
Mileně ztuhly prsty. S třesoucí se rukou vytáhla telefon a zapnula nahrávání.
— A Natálie? — nadhodila žena.
Dalibor se ušklíbl. — Natálie? Popláče si a přejde ji to. Hlavně že byt zůstane mně.