…že pár let manželství není špatná cena za takovou „náhradu“, že?
Milena Dlouhýová se domů dostala až pozdě večer. V kuchyni seděla Natálie Míkaová, ponořená do pracovních podkladů, tužkou si dělala poznámky do okrajů. Když zvedla hlavu, usmála se tím svým klidným, otevřeným úsměvem.
— Mami, kde ses tak zdržela?
Milena se na dceru zadívala a na okamžik měla pocit, že se dívá do zrcadla o pětadvacet let zpátky. Stejné šedé oči, stejná důvěřivost ve tváři. I ji tehdy někdo zradil — a přesto to ustála. Natálie to zvládne také.
— Něco se protáhlo, zlatíčko, — odpověděla tiše, políbila ji do vlasů. — Máš pravdu, s bytem je potřeba něco udělat. Zítra se do toho pustím.
Uplynulo několik dní.
Za okny se rozlévalo studené, zatažené ráno. Natálie, už oblečená do práce, stála u okna s hrnkem čaje, který mezitím vychladl. V noci téměř nespala — pořád se vracela k tomu, jak snadno matka souhlasila s rozdělením bytu.
Do kuchyně vstoupila Milena, nezvykle soustředěná a pevná v krocích. Na stole přistála silná složka plná papírů.
— Dobré ráno. Dalibor ještě spí?
— Ano, čeká ho důležitá schůzka, nechtěla jsem ho budit dřív, — odpověděla Natálie.
Milena přikývla a otevřela desky. — Volali mi makléři. Všechno je připravené. Dnes je potřeba se z bytu odhlásit, pak můžeme rozjet převody a papírování.
V tom se ze dveří ložnice objevil rozcuchaný Dalibor Fiala a zapínal si košili.
— Dobré ráno, — políbil Natálii na tvář a kývl na tchyni. — Co to máme za dokumenty takhle po ránu?
— Z realitky, — pronesla Milena klidně. — Bez odhlášení se nikam nepohneme. Ty jsi přece chtěl, aby se to vyřešilo co nejrychleji.
Natálie s překvapením sledovala, jak se Daliborovi rozzářila tvář. Najednou působil lehčí, skoro omládlý.
— Jasně! — vyhrkl. — Po práci se hned stavím a vyřídím to.
— Raději zajdi v poledne, — poradila Milena. — Večer tam bývá plno.
V kanceláři se Natálie nedokázala soustředit. Myšlenky jí neustále utíkaly k představě nového bydlení. Pak zazvonil telefon — máma.
— Natálko, ty se zatím nikde neodhlašuj a Daliborovi nic neříkej. Všechno ti vysvětlím večer. Prosím, věř mi.
Kolem třetí zavolal Dalibor, z hlasu mu čišela spokojenost.
— Neuvěříš, jak hladce to šlo! Hotovo během chvilky, žádné fronty. Večer probereme další kroky? Bude potřeba domluvit stěhování.
— Jistě, — odpověděla Natálie, i když ji z tónu jeho hlasu bodl neurčitý, nepříjemný pocit, který si zatím nedokázala pojmenovat.