Na loňský Silvestr bude Natálie Starýová vzpomínat ještě hodně dlouho. Pracovní cesta do Prahy se nečekaně protáhla, musela vrátit původní letenky a zůstat o den navíc. Rozladěná proto vytočila Stanislava Čermáka.
„Ahoj, Stando. Rostislav Tomášek se dnes nevrátil, znovu mě sem už neposlou, budu na něj muset počkat. Odjedu až jednatřicátého večer, takže přelom roku mě zastihne někde po cestě,“ vysvětlovala.
„A letadlo?“
„Bez šance, všechno je vyprodané, svátky. Zbyl jen vlak.“
„No jo, práce je práce. Pošli mi přes Telegram číslo spoje a vagón.“
Hovor skončil tak rychle, že Natálie zůstala stát s pootevřenými ústy. „To je všechno? Ani náznak účasti?“ problesklo jí hlavou. Připadal jí jako necitlivý balvan, který se ani nepokusil ji uklidnit. S těžkou hlavou zamířila zpátky do hotelu a jeho chladné „nedá se nic dělat“ ji pálilo v očích.
Myšlenky se jí začaly řetězit a každá byla ponuřejší než ta předchozí: vždyť ji ani nepřijel vyprovodit do Prahy, a teď ho zjevně vůbec netrápí, že spolu nebudou na Nový rok. Možná má moc práce, možná právě řídil… ani se ho nestihla zeptat, jestli má čas mluvit, jenže to by přece řekl sám, a ten nepříjemný pocit v ní dál tiše narůstal.
