Měla z toho nepříjemný dojem – jako by mluvila s úplně cizí ženou, ne s partnerem. Jako by mu bylo naprosto jedno, kde a s kým prožije silvestrovskou noc. Nejspíš už má domluvenou společnost. Možná se jí to s tou uličkou bez východu jen nezdálo, možná jejich vztah skutečně zamrzl na místě.
Otevřela si chat v telefonu. Stanislav Čermák byl naposledy online ve chvíli, kdy si přečetl její zprávu s číslem vlaku. Stav: přečteno. Žádná reakce, žádná ikona, ani jediné slovo. Zavolat a ptát se neměla sílu a navíc se vždycky bránila tomu, aby se vnucovala. „Nechám to na zítra,“ uklidňovala se a znovu se ponořila do papírů, aby si pečlivě prošla podklady k nadcházejícím jednáním.
Další den utekl v horečném tempu. Do messengeru nahlédla až na nádraží – opět prázdno a ticho.
V kupé vlaku Praha–Brno byla sama, celý vagón působil poloprázdně. „Jasně, Silvestra na cestě tráví jen smolaři jako já,“ problesklo jí hlavou, aby se hned opravila: „Nebo blázniví romantici.“ Věděla, že myšlenky mají váhu, a tak se snažila nepodlehnout chmurám, i když ji u srdce tížilo.
Když si ustlala lůžko a posadila se k oknu, sledovala temnou krajinu a cítila, že tenhle čas o samotě ji stejně donutí přemýšlet o tom, kam se její život dál ubírá.