V té tiché hodině se Natálie Starýová rozhodla, že si konečně promyslí, kam má její další cesta vést. Blížil se nový rok a s ním i potřeba vyslovit přání, které by udalo směr dalším měsícům. Jenže jaké? Držet se toho, co už měla, nebo se odvážit chtít něco docela jiného? Odpověď jí stále unikala.
„Komu vlastně lžu?“ prolétlo jí hlavou. „Období radostných setkání skončilo už v září. Vídaní ubývalo, Stanislav Čermák čím dál častěji volil práci místo mě. Tolikrát jsem mu naznačila, že chci být s ním, že čekám jasné gesto… a on se tvářil, jako by neslyšel. Jako by čekal, až se rozhodnu sama, zda zůstat, nebo odejít. A teď tahle sváteční noc – skoro jako zkouška. A on ji bere až podezřele klidně, že ji stráví beze mě.“
Vzpomínky ji samy od sebe vrátily k minulému Silvestru. Tehdy byl plný smíchu a hluku, vyrazili s přáteli za město. Les připomínal pohádku, venku zářil stromek ověšený světly. Stavěli sněhuláka, koulovali se jako děti a smáli se bez zábran. Po tom večeru jejich city ještě zesílily a Natálie se těšila na každé další setkání. Jenže s příchodem podzimu se mezi nimi usadilo cosi nevyřčeného, neurčité napětí, které ji teď nutilo klást si otázky, jež si dosud netroufala vyslovit.