„Myslíš to vážně?“ vyhrkl manžel a hlas se mu zlomil do chrapotu, jako bych právě vyhlásila domácí válku.
Libor Kolář stál uprostřed kuchyně, jednou rukou se opíral o hranu stolu a díval se na mě pohledem člověka, kterému někdo zapálil vzpomínky z dětství. Skoro to vypadalo, že jsem mu právě podpálila gauč, na kterém vyrůstal.
„Naprosto,“ odpověděla jsem klidně, i když se mi třásly prsty. „Byt bude napsaný na mě.“
Ticho se rozlilo místností. Bylo hutné, těžké a nepřátelské. Za oknem bičoval lednový déšť, studený a protivný, úplně jiný, než jaká by zima měla být. Přesto bylo v bytě dusno, jako by topení jelo na maximum.
Libor si nervózně přejel rukou po vlasech.
„Uvědomuješ si vůbec, co říkáš? Vždyť to má být náš společný domov.“
„Společný?“ pousmála jsem se kysele. „Tvoje matka mi už druhý den vysvětluje, že ‚správná manželka se dělí‘. A že prý mám najednou hrozně sobeckou povahu. Takže ano, chápu to velmi dobře.“
Zatnul pěsti.
„Prosím tě, nezačínej. Máma se jen bojí.“
„To vím,“ otevřela jsem lednici a vytáhla láhev vody. „Bojí se natolik, že mi volá častěji než ty. A pokaždé se nenápadně vyptává, jestli Veronika Blažeková určitě zapíše tebe jako spolumajitele.“
Odvrátil se. Trefila jsem se.
Takový byl náš „ranní rozhovor“. A to šlo teprve o rozehřátí.
Ve skutečnosti se to všechno začalo rozplétat už na podzim. Bydleli jsme v malé pronajaté garsonce na okraji Olomouce. Starý panelák, věčné průvany, sousedi nad námi, kteří si oblíbili vrtačku hlavně v neděli ráno. Něco málo přes třicet metrů čtverečních a lednice hučící tak hlasitě, že to znělo, jako by se chystala ke startu.
Já si zvykla. Tchyně nikdy.
„Liborku, ty tu opravdu bydlíš?“ ptala se pokaždé, když se stavila „jen na chvilku“. „Vždyť se tu nedá ani nadechnout.“
Mlčela jsem. Libor taky. Občas jen pokrčil rameny, že je to přece dočasné. Než našetříme.
Pracovali jsme oba. On jako stavební inženýr, já jako ekonomka v menší firmě. Peněz nebylo nazbyt, ale vyžili jsme. Dva roky jsme poctivě ukládali stranou zhruba deset tisíc měsíčně. Když jsme dali dohromady čtyři sta tisíc korun, měli jsme pocit, že se konečně blýská na lepší časy.
A pak, jako rána z čistého nebe uprostřed lednové šedi, zazvonil telefon. Notář.
Dědictví. Skoro tři miliony korun.
Málem mi vypadl mobil z ruky.
Všechno mi odkázala vzdálená příbuzná z maminčiny strany. Viděla jsem ji v životě snad dvakrát. Rozhodla se pro mě jen proto, že jsem ji kdysi navštívila v nemocnici. Jednou. Na půl hodiny.
Směšné, že? Třicet minut – a taková lavina.
Večer jsem to Liborovi řekla. Objímal mě, roztočil mě po kuchyni jako malé dítě, které dostalo vysněnou stavebnici.
„Veroniko, chápeš to?“ smál se. „Konečně si koupíme pořádné bydlení! Ne tuhle krabici… klidně třípokojový byt.“
Tehdy jsem se radovala taky a byla jsem přesvědčená, že teď už se všechno konečně začne vyvíjet správným směrem.