„Víš… já se tady necítím dobře,“ pronesl tiše.
Otočila jsem se k němu.
„Jak to myslíš?“
„Protože všechno kolem je jen tvoje,“ rozhodil rukama. „Já jsem tu spíš na návštěvě než doma.“
„Návštěvníci ale hypotéku neposílají,“ odpověděla jsem klidně. „Tu hradím já.“
„O peníze nejde!“ vybuchl. „Pořád mi dáváš najevo, že ten byt je jen tvůj.“
„Nikdy jsem to neřekla.“
„Nemusíš. Stačí ten pocit.“
Zaklapla jsem pánev poklicí, aby se večeře nepřipálila.
„Možná,“ řekla jsem po chvilce, „není problém v bytě. Spíš v tom, že se ke mně tvoje máma nedokáže chovat ani s minimálním respektem.“
Ztuhl.
„Zase moje matka…“
„A mám mlčet, když se plete do každého našeho kroku?“
Skončilo to neurčitým „tak jo“. V tu chvíli mi ale došlo, že to, co jsem brala jako drobné praskliny, se změnilo v hlubokou propast.
Březen přinesl špinavou břečku a s ní i Liborovu podrážděnost. Vadilo mu všechno: rozsvícené světlo v koupelně, špatně pověšený ručník, večeře, která nebyla podle jeho představ. Nejdřív jsem mlčela. Pak jsem se bránila. Nakonec jsem ho přestala vnímat úplně.
Skoro jsme spolu nemluvili.
A pak jedno sobotní ráno. Sedm hodin. Spím. Zvonek u dveří se rozeřval dlouze a vztekle.
Otevřela jsem — a ve dveřích stála Jaroslava Tomášeková. Ovázaná zlatem, v ruce kytice žlutých chryzantém, které páchly uměle.
„Dobré ráno,“ zazpívala přeslazeně. „Jdu k vám.“
Jak se sem dostala tak brzy, netuším. Proč přišla, mi došlo během pár minut.
Prošla bytem jako kontrolor. Usadila se na gauči a sepjala ruce.
„Vzbuď Libora. Musíme si všichni promluvit.“
Věděla jsem, že tohle neskončí dobře.
Objevil se po chvíli — rozespalý, ale celý rozzářený, protože viděl mámu. Vždycky se u ní měnil v kluka.
Půl hodiny mluvila o sousedech, nové kávovarové mašině a o tom, že Mojmír Procházka, její druhý syn, si našel další přivýdělek. Pak se její hlas ochladil.
„Hodně jsem přemýšlela,“ oznámila. „A mám pro vás skvělý návrh.“
S Liborem jsme si vyměnili pohled. Cítila jsem, že přijde něco nechutného.
„Máte velký byt. Tři pokoje,“ rozhlédla se. „Já jsem sama. Mojmírek taky, mačká se v pronájmu. Tady by nám třem bylo krásně.“
Třem.
„Jaroslavo Tomášeková,“ sklonila jsem hlavu, „vy nám navrhujete, abyste se k nám nastěhovala?“
„No a?“ narovnala se. „Pořídila sis prostorné bydlení, tak se rozděl. Já svůj byt pronajmu — pětadvacet, třicet tisíc do rodiny. To se přece hodí.“
Postavila jsem se.
„Ne.“
Zamrkala, jako by špatně slyšela.
„Prosím?“
„Nikdo se sem stěhovat nebude. Nehodlám s vámi bydlet. A už vůbec ne s vaším synem Mojmírem.“
„Veroniko!“ vyskočil Libor. „Takový tón?!“
„Naprostý,“ odpověděla jsem klidně. „Tvoje matka po mně chce, abych splácela hypotéku za všechny, zatímco ona bude inkasovat nájem.“