Myslela jsem si, že tím pádem jeho matka konečně přestane mít pocit, že si ze mě může udělat osobní bankomat.
Jak strašně jsem se mýlila.
Už druhý den po oznámení dědictví zazvonil telefon. Jaroslava Tomášeková mluvila tak hlasitě a tak rychle, jako by měla v hlavě budík nastavený přesně na chvíli, kdy se dozví něco o cizích penězích. Stála jsem u dřezu, oplachovala hrnek, utírala si ruce do utěrky – a slyšela Libora, jak jí do telefonu hlásí:
„Ano, mami, Veronika něco zdědila. Jo… skoro tři miliony.“
A pak se to rozjelo.
„Libore, poslouchej mě dobře,“ spustila. „Ten byt musí být napsaný na vás oba! Je to přece váš společný domov, ne její soukromá hračka!“
Zůstala jsem stát ve dveřích kuchyně. Libor zapnul hlasitý odposlech – chyba, kterou si dodnes pamatuju do detailu.
„Mami, ale to jsou její peníze, dědictví…“
„A co jako?“ vyštěkla. „Ty jsi snad taky nepřispíval? Jste rodina! Nebo chceš riskovat, že tě jednou vyhodí na ulici?“
V tu chvíli se ve mně něco pohnulo. Pomalu, ale nevratně.
„Byt bude psaný na mě,“ řekla jsem klidným hlasem.
Libor se otočil, jako bych ho právě udeřila.
„Veroniko, proč takhle hned? Vždyť si o tom můžeme normálně promluvit…“
„Řekla jsem, jak to bude,“ zopakovala jsem. „Byt bude můj.“
A odešla jsem z kuchyně.
Tehdy jsem ještě netušila, že to nebyla hádka, ale první prasklina.
Další týdny byly studené. Ne kvůli topení, ale kvůli nám. Libor byl napjatý, odpovídal jedním slovem, díval se na mě, jako bych mu zničila životní plán nebo zkazila úvěrový záznam.
Jeho matka volala každý den. Někdy i dvakrát. Slyšela jsem, jak si Libor před každým hovorem povzdechne – a přesto telefon zvedne. A pokaždé se rozhovor stočil k tomu samému: že jsem prý nevděčná, přehnaně samostatná a neschopná pochopit, co znamená rodina.
Já mezitím objížděla byty.
Našla jsem jeden skvělý: třípokojový, sedmdesát metrů, novostavba, klidná čtvrť, kousek od metra. Jela jsem se podívat sama. Libor odmítl.
„Když to chceš psát jen na sebe, tak si to řeš sama,“ řekl mi chladně.
Zabolelo to. Hodně. Ale zatnula jsem zuby.
Už mi bylo jasné, že zpátky se jít nedá.
Banka schválila hypotéku rychle. A když jsem to doma oznámila, Libor jen suše pronesl:
„Takže ty už jsi rozhodnutá.“
„Ano.“
„A vůbec tě nezajímá, co si o tom myslím?“
„Zajímalo by mě to, kdybych věděla, že slyším tebe, a ne hlas tvé matky.“
Neodpověděl.
Stěhovali jsme se na konci ledna. Třetí den v kuse pršelo. Jako by město oplakávalo náš vztah dopředu.
Byt byl nádherný. Světlé stěny, velká okna, pořádná kuchyň, oddělené pokoje – přesně ty interiéry, které vídáte u influencerů. Pobíhala jsem po místnostech, plánovala rozmístění nábytku, vybírala místo pro gauč, knihovnu… a taky pro fíkus. Ano, koupila jsem si fíkus. Pro sebe. Pro nový začátek.
A Libor?
Působil jako podnájemník. Mlčel. V noci zíral do telefonu. O víkendech mizel k matce.
Nejdřív jsem si říkala, že si zvykne. Pak že to rozdýchá. Nakonec jsem sama sebe uklidňovala, že je to jen přechodné.
Až jednoho večera, když jsem na pánvi restovala zeleninu, promluvil.